Těsně po skončení druhé světové války byly všechny starší odborové organizace, spolky a svazy začleněny do ROH, jehož se vedoucím orgánem stala Ústřední rada odborů (ÚRO) v čele s Antonínem Zápotockým. Na konci roku 1945 tak mělo československé ROH asi jeden a půl milionu členů, přičemž v jeho nejužším vedení měli rozhodující slovo zástupci KSČ, kterých bylo v ÚRO osm, oproti pěti zástupcům jiných stran. V období Třetí republiky byly odbory velice důležitou silou, neboť reprezentovaly a ovlivňovaly obrovskou masu ekonomicky aktivního obyvatelstva, jehož zájmy hájily, byť i tehdy již často v intencích specifikovaných komunisty. Odbory tak například usilovaly o co nejširší znárodnění. Po únoru 1948 však došlo k zásadní změně jejich role a postavení. Z obhájce práv zaměstnanců proti zaměstnavatelům a státu (který sám byl významným zaměstnavatelem) se stala převodová páka KSČ uvnitř Národní fronty. Bylo často zdůrazňováno, že jádrem odborového hnutí je národohospodářská činnost, plnění plánu se vším, co s ním souvisí, a zvyšování životní úrovně pracujících podle výsledků plánovaného hospodářství. Plnění norem a výrobních úkolů se tak dostalo na první místo odborové politiky. Podporovaly omezující opatření, tzv. zpevňování norem, omezování vánočních přídavků a naopak na činnost v tradičních oblastech, jako je podpora mzdových požadavků členů, buď zcela rezignovaly, nebo podporovaly stanovisko vlády. Jednou z mála výhod, které ROH svým členům dokázalo zajistit, bylo kolektivní trávení volného času za minimálních nákladů, tedy tzv. odborové rekreace. To korespondovalo se sílící preferencí kolektivního trávení volného času, která je patrná zejména po roce 1948. Kolektivismus totiž patřil k základním ideovým pilířům tehdejšího režimu.
Pokračování textu Organizované rekreace v Československu v letech 1945 – 1968