Pokusy o bezvýhradnou aplikaci sovětských zkušeností při budování materiálně technické základny socialismu a tlak Sovětského svazu na zvyšování investic do těžkého strojírenství, hutnictví, těžby rud a dalších obdobných průmyslových odvětví přispěly již v zakladatelském období československého komunismu k prohlubování nesouladu mezi potřebami a disponibilními zdroji. Ve druhé polovině 50. let již bylo zjevné, že transformace poválečné československé smíšené ekonomiky směrem k sovětskému modelu řízení prostřednictvím systému centrálního plánování nepřinesla očekávané zrychlení tempa ekonomického vývoje ani vyšší efektivitu. Zvýšené úkoly první pětiletky nebyly splněny, a to ani v zemědělství ani v investiční výstavbě. Po odpadnutí ekonomických kritérií výhodnosti a efektivity fungování socialistických podniků (ziskovost) nabyly na významu kritéria vyplývající z plnění plánu a úkolů plánem stanoveným. To motivovalo zejména výrobní podniky k podhodnocování investic i výrobních kapacit, aby tyto mohly být v budoucnu bez obtíží překročeny. Rovněž došlo ke ztrátě motivace v oblasti efektivity investic, protože jejich návratnost přestala mít přímou vazbu na hodnocení výkonnosti podniku. Řada investic tak zůstávala nedokončena a k obnově strojních zařízení de facto nedocházelo, neboť růst tohoto odvětví byl veskrze extenzivní, nikoliv intenzivní. Řada strojů byla starší 20 let (v roce 1960 to byla více než čtvrtina), značná část byla rovněž na nízké technologické úrovni.
Pokračování textu Československý strojírenský průmysl po roce 1948