Text se věnuje komparaci vybraných aspektů převzetí moci komunisty v poválečném Československu a sovětské okupační zóně Německa (SBZ).
Štítek: Počátky studené války
70. výročí Trumanovy doktrýny
12. března 1947 předstoupil Harry S. Truman před americký Kongres a přednesl projev, v němž definoval postoj, který vešel do dějin jako Trumanova doktrína, a navrhl řešení situace v Řecku a Turecku. To mělo spočívat ve vyčlenění celkové částky 400 milionů dolarů na vojenskou pomoc oběma státům, přičemž tato pomoc měla spočívat především ve vytvoření americké vojenské mise v Řecku a výcviku armád obou zemí. Ve velice emotivním projevu mimo jiné uvedl, že zhroucení svobodných institucí a ztráta nezávislosti Řecka a Turecka by byla katastrofou nejen pro ně samotné, ale pro celý svět. Pokud Spojené státy Řecko a Turecko opustí, hrozí jim, že upadnou do sovětské sféry vlivu. To bude posílením pro místní komunistické strany ve státech jako Itálie nebo Francie, které mohou příkladu Řecka a Turecka následovat. Do projevu však byly zahrnuty i obecnější cíle, kdy Truman poněkud široce a neadresně uvedl, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů odolávajících pokusům ozbrojené menšiny (podporované ze zahraničí) o převzetí moci. Kongres poté požadovaný zákon schválil, avšak ne zcela jednoznačně. Rétorika Trumanova projevu odpovídala tomu, že byl pravděpodobně určen především americkým voličům. Sověti zřejmě pochopili, že se netýká té části Evropy, kterou již mají pod kontrolou, a omezili se tak v podstatě na verbální odsouzení.
Blokáda Berlína
Bezprostředním impulzem pro úplnou blokádu se stalo až ohlášení měnové reformy v západních okupačních zónách 18. června 1948 (zavedení Deutschmark), byť do ní nebyly zahrnuty západní sektory Berlína. Sověti se poté začali obávat toho, že neprovedou-li vlastní měnovou reformu, bude východní zóna zaplavena starou měnou ze západu. Sověti proto svou zónu uzavřeli, byť doprava do Berlína stále ještě přerušena nebyla, a 22. června ohlásili svou vlastní měnovou reformu (měna měla označení Ostmark), která však zahrnovala i západní zóny v Berlíně, což zdůvodnili tím, že kdyby tak neučinili, nemohli by kontrolovat oběh měny ve městě. Západní spojenci v reakci na to následující den zrušili pro západní sektory v Berlíně tento rozkaz Sovětské vojenské správy v Německu (SMAD) a ohlásili zde vlastní měnu, označovanou jako B-Mark (Berlin-Mark). Pokračování textu Blokáda Berlína
Vznik Korejské republiky a KLDR
Na moskevské konferenci ministrů zahraničních věcí konané v Moskvě v prosinci 1945 americká delegace navrhovala pro Koreu postupnou emancipaci vrcholící vytvořením jednotného státu na Korejském poloostrově. Sověti naopak trvali na bezodkladném ustavení prozatímní korejské vlády s maximálně pětiletým přechodným obdobím. Další konference věnující se mimo jiné korejské otázce proběhla ne přelomu ledna a února 1946. Na ní Sověti reprezentovali zcela odlišné stanovisko a navrhovali udržení okupačních zón. Jednání nakonec skočila bezvýsledně a v důsledku eskalace konfliktů mezi bývalými spojenci postupně opadal zájem o nalezení všeobecně přijatelného smírného řešení celého problému. Pokračování textu Vznik Korejské republiky a KLDR
Integrace západních zón Německa a Londýnská konference
Po dalším neúspěšném kole jednání konference Rady ministrů zahraničních věcí vítězných mocností konaném v listopadu a prosinci 1947 v Londýně došlo na straně Západu jednak k ratifikaci Marshallova plánu Kongresem USA, kromě hospodářské obnovy byla spuštěna i jednání o společné obraně Západu (zde svou roli sehrál komunistický převrat v Československu v únoru 1948) a Velká Británie a Spojené státy se zřejmě definitivně rozhodly pro vytvoření sjednoceného Německa v nejširším možném rozsahu, a tedy bez sovětské zóny. Ke změně svého postoje v Německé otázce dospěla počátkem roku 1948 i Francie, vědoma si toho, že chce-li dostávat pomoc od Spojených států a chce-li svou bezpečnost spojovat s přítomností amerických sil na svém a zejména německém území, nemůže dále bojkotovat požadavky spojenců. Pokračování textu Integrace západních zón Německa a Londýnská konference
Ke koncepcím poválečného uspořádání v Německu
Plány na poválečné uspořádání v Německu byly v závěru války projednávány opakovaně. Přesto však, s výjimkou plánu na rozdělení německého území do čtyř okupačních zón, neexistovala společná představa o dalším vývoji. Spojenecké diskuse týkající se Německa se totiž původně logicky soustředily převážně na válečné cíle a konečnou porážku společného nepřítele. Zásada vytvoření okupačních zón byla předběžně přijata již na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 a potvrzena následně v Jaltě v únoru 1945 a na konferenci v Postupimi. Již v Teheránu se ale ukázalo, že rozdíly mezi spojenci v otázkách týkajících se poválečného Německa jsou značné a hledání konsenzu bylo přesunuto na nově vytvořenou Evropskou poradní komisi (European Advisory Commission). Ani jí se však nedařilo řešení nalézt, což se znovu projevilo právě na konferenci na Jaltě v únoru 1945. Cílem spojenců zůstávalo zachovat jednotný německý stát, přičemž však každá z vítězných mocností měla okupovat jednu ze zón a v ní provádět poválečnou správu. Spojenci se však i na Jaltě soustředili hlavně na otázky hospodářské. Ty politické zůstávaly bez rozhodnutí. Na celoněmecké úrovni měla být činnost okupačních správ koordinována tzv. Spojeneckou kontrolní komisí sídlící v Berlíně. Přístup spojenců k jednotlivým okupačním zónám v Německu a jeho celkové obnově byl v důsledku odlišných státoprávních uspořádání v jednotlivých spojeneckých státech (zejména SSSR na jedné straně a západními spojenci na straně druhé) od počátku velice rozdílný, neboť každý ze spojenců se snažil svou zónu přizpůsobit svým představám o fungování státu a hospodářském systému. Díky tomu se proklamovaný cíl jednotného Německa vzdaloval přímo úměrně tomu, jak postupovala vzájemná nedůvěra mezi Sovětským svazem na východě a Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na západě. Pokračování textu Ke koncepcím poválečného uspořádání v Německu
Vojtěch Mastný: Studená válka a sovětský pocit nejistoty
Vojtěch Mastný: Studená válka a sovětský pocit nejistoty. Stalinova léta 1947 – 53. Aurora. Praha 2001. ISBN 80-7299-049-7. 296 stran.
Vojtěch Mastný se ve své knize, jejíž originální znění bylo vydáno v angličtině již v roce 1996 a český překlad pak o pět let později, zabývá obdobím vrcholu stalinské éry v Sovětském svazu, kdy se mu podařilo vytvořit a ovládnout sanitární kordón států na jeho evropské hranici. Sovětský svaz po prvních dekádách své existence tak zdánlivě dosáhl stavu, kdy byl komunistický režim stabilizován nejen co do vnitřních poměrů, ale i z hlediska mezinárodního. Počínající studená válka mezi bývalými spojenci z období právě skončené války a s ní související nárůst napětí v mezinárodních vztazích však ve Stalinově okolí a zejména v něm samém pocit ohrožení a nejistoty naopak zvyšovaly. Pokračování textu Vojtěch Mastný: Studená válka a sovětský pocit nejistoty