Neformální jednání mezi Polskou lidovou republikou a Spolkovou republikou Německo probíhala již od roku 1969 a pro polskou vládu bylo uznání hranice na Odře a Nise ze strany Spolkové republiky klíčovou otázkou. Od normalizace vztahů se SRN si pak slibovala otevření možnosti normalizovat vztahy i s ostatními západními státy. Pro Německo byla smlouva s Polskem politicky nejdůležitější smlouvou ze všech smluv, jež měly být v rámci Neue Ostpolitik uzavřeny, samozřejmě s výjimkou té moskevské.
Pokračování textu Varšavská smlouva mezi SRN – PLRŠtítek: Německo
Převzetí moci komunisty v ČSR a SBZ
Text se věnuje komparaci vybraných aspektů převzetí moci komunisty v poválečném Československu a sovětské okupační zóně Německa (SBZ).
Počátky „Neue Ostpolitik“
Výrazným impulzem ke změně západoněmeckého nazírání na vztahy s východní Evropou přinesla stavba Berlínské zdi v srpnu roku 1961, kdy si politici v Bonnu uvědomili, že reakce jejich západních spojenců je velice vlažná a vznikly pochybnosti, zda si – přes veškeré proklamace – skutečně přejí znovusjednocení Německa. Byl to jeden z významných faktorů, které vedl k poznání, že bude nutné pokusit se o vlastní přístup k Východu, normalizaci vztahů se Sovětským svazem a ostatními státy východního bloku a v důsledku toho snad i vztahů německo-německých. Pokračování textu Počátky „Neue Ostpolitik“
Motivace Francie a Německa k ustavení ESUO
Druhá světová válka přinesla kromě jiného devastaci celého evropského kontinentu. Německo jako její hlavní viník bylo zcela poraženo a okupováno spojenci, z nichž každý však ve své okupační zóně sledoval především vlastní cíle. Francie se snažila všemi prostředky dosáhnout eliminace možné budoucí obnovy hospodářského potenciálu Německa, která by jejímu sousedovi a tradičnímu rivalovi umožnila znovu nabýt takového postavení, že by se pro ni stalo novou hrozbou. Z toho důvodu usilovala o ovládnutí Porýní a Porúří, jejichž zdroje navíc považovala za klíčové pro svůj vlastní horní a hutní průmysl, snažila se od Německa oddělit Sársko a hospodářsky jej integrovat, a v prvních poválečných letech se dokonce pokoušela zabránit vzniku jednotného Německa, byť pouze ze západních okupačních zón. Tyto její snahy však narážely na odpor nejprve Spojených států a později i Velké Británie. Anglo-americké spojenectví naopak usilovalo o co nejrychlejší hospodářskou obnovu Německa, aby tak snížilo náklady na okupační správu. Svou roli jistě mohly hrát i obavy z opakování scénáře z období po první světové válce. Pokračování textu Motivace Francie a Německa k ustavení ESUO
Blokáda Berlína
Bezprostředním impulzem pro úplnou blokádu se stalo až ohlášení měnové reformy v západních okupačních zónách 18. června 1948 (zavedení Deutschmark), byť do ní nebyly zahrnuty západní sektory Berlína. Sověti se poté začali obávat toho, že neprovedou-li vlastní měnovou reformu, bude východní zóna zaplavena starou měnou ze západu. Sověti proto svou zónu uzavřeli, byť doprava do Berlína stále ještě přerušena nebyla, a 22. června ohlásili svou vlastní měnovou reformu (měna měla označení Ostmark), která však zahrnovala i západní zóny v Berlíně, což zdůvodnili tím, že kdyby tak neučinili, nemohli by kontrolovat oběh měny ve městě. Západní spojenci v reakci na to následující den zrušili pro západní sektory v Berlíně tento rozkaz Sovětské vojenské správy v Německu (SMAD) a ohlásili zde vlastní měnu, označovanou jako B-Mark (Berlin-Mark). Pokračování textu Blokáda Berlína
Integrace západních zón Německa a Londýnská konference
Po dalším neúspěšném kole jednání konference Rady ministrů zahraničních věcí vítězných mocností konaném v listopadu a prosinci 1947 v Londýně došlo na straně Západu jednak k ratifikaci Marshallova plánu Kongresem USA, kromě hospodářské obnovy byla spuštěna i jednání o společné obraně Západu (zde svou roli sehrál komunistický převrat v Československu v únoru 1948) a Velká Británie a Spojené státy se zřejmě definitivně rozhodly pro vytvoření sjednoceného Německa v nejširším možném rozsahu, a tedy bez sovětské zóny. Ke změně svého postoje v Německé otázce dospěla počátkem roku 1948 i Francie, vědoma si toho, že chce-li dostávat pomoc od Spojených států a chce-li svou bezpečnost spojovat s přítomností amerických sil na svém a zejména německém území, nemůže dále bojkotovat požadavky spojenců. Pokračování textu Integrace západních zón Německa a Londýnská konference
Ke koncepcím poválečného uspořádání v Německu
Plány na poválečné uspořádání v Německu byly v závěru války projednávány opakovaně. Přesto však, s výjimkou plánu na rozdělení německého území do čtyř okupačních zón, neexistovala společná představa o dalším vývoji. Spojenecké diskuse týkající se Německa se totiž původně logicky soustředily převážně na válečné cíle a konečnou porážku společného nepřítele. Zásada vytvoření okupačních zón byla předběžně přijata již na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 a potvrzena následně v Jaltě v únoru 1945 a na konferenci v Postupimi. Již v Teheránu se ale ukázalo, že rozdíly mezi spojenci v otázkách týkajících se poválečného Německa jsou značné a hledání konsenzu bylo přesunuto na nově vytvořenou Evropskou poradní komisi (European Advisory Commission). Ani jí se však nedařilo řešení nalézt, což se znovu projevilo právě na konferenci na Jaltě v únoru 1945. Cílem spojenců zůstávalo zachovat jednotný německý stát, přičemž však každá z vítězných mocností měla okupovat jednu ze zón a v ní provádět poválečnou správu. Spojenci se však i na Jaltě soustředili hlavně na otázky hospodářské. Ty politické zůstávaly bez rozhodnutí. Na celoněmecké úrovni měla být činnost okupačních správ koordinována tzv. Spojeneckou kontrolní komisí sídlící v Berlíně. Přístup spojenců k jednotlivým okupačním zónám v Německu a jeho celkové obnově byl v důsledku odlišných státoprávních uspořádání v jednotlivých spojeneckých státech (zejména SSSR na jedné straně a západními spojenci na straně druhé) od počátku velice rozdílný, neboť každý ze spojenců se snažil svou zónu přizpůsobit svým představám o fungování státu a hospodářském systému. Díky tomu se proklamovaný cíl jednotného Německa vzdaloval přímo úměrně tomu, jak postupovala vzájemná nedůvěra mezi Sovětským svazem na východě a Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na západě. Pokračování textu Ke koncepcím poválečného uspořádání v Německu