Těsně po skončení druhé světové války byly všechny starší odborové organizace, spolky a svazy začleněny do ROH, jehož se vedoucím orgánem stala Ústřední rada odborů (ÚRO) v čele s Antonínem Zápotockým. Na konci roku 1945 tak mělo československé ROH asi jeden a půl milionu členů, přičemž v jeho nejužším vedení měli rozhodující slovo zástupci KSČ, kterých bylo v ÚRO osm, oproti pěti zástupcům jiných stran. V období Třetí republiky byly odbory velice důležitou silou, neboť reprezentovaly a ovlivňovaly obrovskou masu ekonomicky aktivního obyvatelstva, jehož zájmy hájily, byť i tehdy již často v intencích specifikovaných komunisty. Odbory tak například usilovaly o co nejširší znárodnění. Po únoru 1948 však došlo k zásadní změně jejich role a postavení. Z obhájce práv zaměstnanců proti zaměstnavatelům a státu (který sám byl významným zaměstnavatelem) se stala převodová páka KSČ uvnitř Národní fronty. Bylo často zdůrazňováno, že jádrem odborového hnutí je národohospodářská činnost, plnění plánu se vším, co s ním souvisí, a zvyšování životní úrovně pracujících podle výsledků plánovaného hospodářství. Plnění norem a výrobních úkolů se tak dostalo na první místo odborové politiky. Podporovaly omezující opatření, tzv. zpevňování norem, omezování vánočních přídavků a naopak na činnost v tradičních oblastech, jako je podpora mzdových požadavků členů, buď zcela rezignovaly, nebo podporovaly stanovisko vlády. Jednou z mála výhod, které ROH svým členům dokázalo zajistit, bylo kolektivní trávení volného času za minimálních nákladů, tedy tzv. odborové rekreace. To korespondovalo se sílící preferencí kolektivního trávení volného času, která je patrná zejména po roce 1948. Kolektivismus totiž patřil k základním ideovým pilířům tehdejšího režimu.
Pokračování textu Organizované rekreace v Československu v letech 1945 – 1968Štítek: Československo
Československé státní občanství a Židé v období těsně po druhé světové válce
Při sčítání lidu v roce 1930 se část židovského obyvatelstva žijícího na území historických českých zemí přihlásila k národnosti (určované podle mateřského jazyka) české, část k německé a část Židů, především sionistů, k židovské, zejména avšak nikoliv výlučně pokud jejich mateřským jazykem byla jidiš nebo hebrejština, čímž však ani jim nebylo upíráno právo přihlásit se k národnosti jiné. Obdobná situace panovala i na Slovensku, kde se k židovské národnosti přihlásili někteří maďarsky mluvící Židé. Tímto opatřením se vláda pravděpodobně snažila snížit počet Němců a Maďarů, když doufala, že někteří německy nebo maďarsky mluvící Židé se přihlásí k židovské národnosti. Z pochopitelných důvodů bylo nejproblematičtější postavení těch židovských obyvatel poválečného Československa, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti potažmo obcovací řeči. Pokračování textu Československé státní občanství a Židé v období těsně po druhé světové válce
Kořeny česko(slovensko)-polského sporu o Těšínsko
Základ sporu o Těšínsko mezi Československem a Polskem byl položen již při rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku obou nových států ve střední Evropě, kdy v lednu 1919 dokonce mezi nimi došlo k ozbrojenému konfliktu, který vzájemné vztahy do budoucna velice zatížil. Hranice ve sporné oblasti bývalého Těšínského knížectví nakonec byla stanovena až v roce 1920 Konferencí velvyslanců, kdy Československo i Polsko získali zhruba polovinu území, které původně požadovali. Československu připadly jak uhelné doly strategického významu pro jeho průmysl, tak košicko-bohumínská dráha, tehdy jediné funkční a efektivní železniční spojení na Slovensko. Přesto však byli představitelé nacionalistických kruhů v podstatě nespokojeni, neboť požadovali pro svůj stát celé sporné území. Poláci rozhodnutí chápali jako nespravedlivé a akceptované pod nátlakem, neboť právě v té době čelili armádě sovětského Ruska u Varšavy. Pocit křivdy na polské straně byl navíc zesílen tím, že v Československu zůstala početná skupina Poláků, kteří v řadě obcí na Těšínsku dokonce převažovali. Podle sčítání lidu z roku 1921 sice žilo na československém území asi jen 109 tisíc, což představovalo 0,8 % všech obyvatel, většina jich ale žila právě na Těšínku a Ostravsku, přičemž předtím asi 14 tisíc příslušníků menšiny československé území opustilo v důsledku připojení částí Těšínska k ČSR a část z nich se přihlásila ke Slezské národnosti. Polské prameny odhadují počet Poláků v tomto období na cca 132 tisíc.
Pokračování textu Kořeny česko(slovensko)-polského sporu o TěšínskoČeskoslovenský strojírenský průmysl po roce 1948
Pokusy o bezvýhradnou aplikaci sovětských zkušeností při budování materiálně technické základny socialismu a tlak Sovětského svazu na zvyšování investic do těžkého strojírenství, hutnictví, těžby rud a dalších obdobných průmyslových odvětví přispěly již v zakladatelském období československého komunismu k prohlubování nesouladu mezi potřebami a disponibilními zdroji. Ve druhé polovině 50. let již bylo zjevné, že transformace poválečné československé smíšené ekonomiky směrem k sovětskému modelu řízení prostřednictvím systému centrálního plánování nepřinesla očekávané zrychlení tempa ekonomického vývoje ani vyšší efektivitu. Zvýšené úkoly první pětiletky nebyly splněny, a to ani v zemědělství ani v investiční výstavbě. Po odpadnutí ekonomických kritérií výhodnosti a efektivity fungování socialistických podniků (ziskovost) nabyly na významu kritéria vyplývající z plnění plánu a úkolů plánem stanoveným. To motivovalo zejména výrobní podniky k podhodnocování investic i výrobních kapacit, aby tyto mohly být v budoucnu bez obtíží překročeny. Rovněž došlo ke ztrátě motivace v oblasti efektivity investic, protože jejich návratnost přestala mít přímou vazbu na hodnocení výkonnosti podniku. Řada investic tak zůstávala nedokončena a k obnově strojních zařízení de facto nedocházelo, neboť růst tohoto odvětví byl veskrze extenzivní, nikoliv intenzivní. Řada strojů byla starší 20 let (v roce 1960 to byla více než čtvrtina), značná část byla rovněž na nízké technologické úrovni.
Pokračování textu Československý strojírenský průmysl po roce 1948
Kunštát, Miroslav, Šebek, Jaroslav a Schmoller, Hildegard (eds.): Krize, válka a nový začátek
Kunštát, Miroslav, Šebek, Jaroslav a Schmoller, Hildegard (eds.): Krize, válka a nový začátek. Československo a Rakousko v období 1933 – 1948. Masarykův ústav AV ČR: Praha, 2017. 276 str. ISBN 978-80-87782-80-4.
Kolektivní monografie zpracovaná pod vedením editorů Miroslava Kunštáta, Jaroslava Šebka a Hildegard Schmoller představuje druhý svazek publikací Stálé komise českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (první z nich pod názvem Kreiského éra v Rakousku a období normalizace v ČSSR byl publikován v roce 2014). Stati obsažené v recenzované práci vycházejí z příspěvků přednesených v rámci konference Československo a Rakousko 1933/38 – 1948/49, která se uskutečnila ve dnech 26. a 27. dubna 2012 v Praze. Publikováno bylo celkem 11 přepracovaných příspěvků, které je možno systematicky rozdělit do tří okruhů, ačkoliv editoři sami to nečiní. Pět příspěvků se vztahuje k období 1918 – 1938 (první a druhá stať překračují období vytýčené v názvu celé monografie), dva texty se věnují období druhé světové války a třetí část zahrnuje období 1945 – 1955, tedy do uzavření rakouské Státní smlouvy.
Převzetí moci komunisty v ČSR a SBZ
Text se věnuje komparaci vybraných aspektů převzetí moci komunisty v poválečném Československu a sovětské okupační zóně Německa (SBZ).
Počátky „Neue Ostpolitik“
Výrazným impulzem ke změně západoněmeckého nazírání na vztahy s východní Evropou přinesla stavba Berlínské zdi v srpnu roku 1961, kdy si politici v Bonnu uvědomili, že reakce jejich západních spojenců je velice vlažná a vznikly pochybnosti, zda si – přes veškeré proklamace – skutečně přejí znovusjednocení Německa. Byl to jeden z významných faktorů, které vedl k poznání, že bude nutné pokusit se o vlastní přístup k Východu, normalizaci vztahů se Sovětským svazem a ostatními státy východního bloku a v důsledku toho snad i vztahů německo-německých. Pokračování textu Počátky „Neue Ostpolitik“
Jiří Kocian & Vít Smetana: Květnové volby 1946
Kocian, J., Smetana, V. a kol.: Květnové volby 1946 – volby osudové? Československo před bouří. Euroslavica. Praha 2014. 242 str. ISBN 978-80-87825-09-9.
Kolektivní monografie sedmi autorů pod vedením Jiřího Kociana a Víta Smetany se věnuje prvním poválečným volbám v Československu, které se konaly 26. května 1946 a v nichž, alespoň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přesvědčivě zvítězili komunisté. Každá ze statí v monografii obsažených se věnuje květnovým volbám z jiného úhlu pohledu. Pokračování textu Jiří Kocian & Vít Smetana: Květnové volby 1946