Těsně po skončení druhé světové války byly všechny starší odborové organizace, spolky a svazy začleněny do ROH, jehož se vedoucím orgánem stala Ústřední rada odborů (ÚRO) v čele s Antonínem Zápotockým. Na konci roku 1945 tak mělo československé ROH asi jeden a půl milionu členů, přičemž v jeho nejužším vedení měli rozhodující slovo zástupci KSČ, kterých bylo v ÚRO osm, oproti pěti zástupcům jiných stran. V období Třetí republiky byly odbory velice důležitou silou, neboť reprezentovaly a ovlivňovaly obrovskou masu ekonomicky aktivního obyvatelstva, jehož zájmy hájily, byť i tehdy již často v intencích specifikovaných komunisty. Odbory tak například usilovaly o co nejširší znárodnění. Po únoru 1948 však došlo k zásadní změně jejich role a postavení. Z obhájce práv zaměstnanců proti zaměstnavatelům a státu (který sám byl významným zaměstnavatelem) se stala převodová páka KSČ uvnitř Národní fronty. Bylo často zdůrazňováno, že jádrem odborového hnutí je národohospodářská činnost, plnění plánu se vším, co s ním souvisí, a zvyšování životní úrovně pracujících podle výsledků plánovaného hospodářství. Plnění norem a výrobních úkolů se tak dostalo na první místo odborové politiky. Podporovaly omezující opatření, tzv. zpevňování norem, omezování vánočních přídavků a naopak na činnost v tradičních oblastech, jako je podpora mzdových požadavků členů, buď zcela rezignovaly, nebo podporovaly stanovisko vlády. Jednou z mála výhod, které ROH svým členům dokázalo zajistit, bylo kolektivní trávení volného času za minimálních nákladů, tedy tzv. odborové rekreace. To korespondovalo se sílící preferencí kolektivního trávení volného času, která je patrná zejména po roce 1948. Kolektivismus totiž patřil k základním ideovým pilířům tehdejšího režimu.
Hned po druhé světové válce prozatím nešlo o masově organizované akce, neboť v prvním roce se týkaly necelých pěti tisíc členů avšak s potupujícím časem, kdy se ROH dařilo získávat vhodné objekty zejména v pohraničí nebo žádaných horských střediscích, počet účastníků narůstal a v roce 1948 to bylo již asi 130 tisíc osob. S nástupem komunistického režimu pak dochází k implementaci ideologických postulátů do forem trávení volného času s mnohem větší intenzitou a kolektivní trávení volného času se stávalo či spíše snad mělo stát vysněným ideálem všech zaměstnanců.
Odborové rekreace pro dospělé se postupně vyprofilovaly do dvou základních typů, a to výběrové rekreace ROH a závodní rekreace ROH. Vedle nich existovaly i další druhy, jako například kulturní rekreace (spojené s návštěvou galerií, divadel, muzeí a kulturních památek), sportovní rekreační pobyty (většinou turistické nebo mototuristické) či rekreace určené speciálně pro pracující mládež ve věku 18 – 21 let, později do 26 let.
Výběrová rekreace ROH
Aby se ROH dokázalo vypořádat s nedostatkem kapacit rekreačních zařízení, zdůraznilo preferenci některých odvětví a jejich odborových svazů (zejména pak hornictví, hutnictví a dalších odvětví těžkého průmyslu) a posílilo princip soutěživosti a zásluhovosti, vytvořil se institut tzv. výběrových rekreací. Za účelem jejich organizace v celostátním měřítku v rámci ROH vzniklo Ústřední rekreační oddělení s řadou různých komisí, které měly mezi sebou přesně rozdělené pravomoci, počínaje finanční komisí (náklady na pobyt, úhrada poplatků), přes hospodářskou (materiálně technické zásobování zařízení, vybavení zotavoven) a cestovní (doprava osob a zavazadel) po komisi pro jednání se závodními radami podniků (přidělení ubytovacích kapacit a termínů jednotlivým svazům a podnikům). Zvláštní úlohu hrála také kulturní komise, jejíž role byla z ideologického hlediska dosti zásadní, neboť se zabývala propagací, dodávkami studijního materiálu, knih, gramofonových desek a společenských her.
Zotavovny se nacházely v atraktivních turistických lokalitách v Krkonoších, Tatrách, Beskydech, na Šumavě, ale i v Mariánských či Jánských lázních a na jiných místech a rekreanti byli do zotavoven přepravování zvláštními nebo vyhrazenými spoji. Většina objektů byla však v pohraničí a do majetku ROH se dostaly jako konfiskáty. Vzhledem k nízkým nebo žádným investicím začaly poměrně záhy chátrat, čili jejich úroveň měla s postupujícím časem spíš klesající tendenci a k prvním investicím do rekreačních objektů došlo až v polovině 60. let, od kdy se také datuje výstavba nových středisek. Ačkoliv úroveň ubytování nebyla tedy z výše uvedených důvodů nijak ohromující, v poskytovaných službách i gastronomii šlo však naopak o zařízení úrovní vysokou.
Výběrová rekreace ROH byla primárně určena těm zaměstnancům, kteří vykazovali skvělé pracovní výsledky a překračovali plán. Výběr účastníků měli na starosti závodní organizace ROH. Letní i zimní rekreace trvala zpravidla čtrnáct dní. Závodní organizacím poskytly příslušné Krajské odborové rady poukazy do zotavoven a ty je rozdělily mezi své členy. Ke změně došlo v roce 1953, kdy bylo předělování poukazů převedeno ze závodních organizací ROH a KOR na jednotlivé odborové svazy. Další změna významná v systému distribuce poukazů pak přišla v roce 1965, kdy byly poukazy nabízeny přímo závodním organizacím ROH a byl tak vyřazen zmíněný mezičlánek. To mělo ten důsledek, že z podniků a institucí byl objednáván již jen takový počet poukazů, o nějž byl skutečný zájem a přestalo tak docházet k tomu, že si zaměstnanci přidělené poukazy nevybírali, nebo o ně ani neprojevovali zájem. Rovněž byl stále větší počet poukazů k dispozici i pro samoplátce, tedy takové zaměstnance, kteří nesplňovali kritéria výběrovosti, nebo již na „dotované“ výběrové rekreaci byli. Aby byl zdůrazněn zmíněný princip zásluhovosti a případně mohlo dojít ke zohlednění sociálních poměrů zaměstnanců, byl rovněž odstupňován poplatek, který musel zaměstnanec za poukaz uhradit. Zároveň do doby zrušení přídělového hospodářství v roce 1953 musel rekreující se zaměstnanec odevzdat i příslušný počet přídělových lístků.
Jak již bylo řečeno, pro výběrové rekreace ROH byla zpočátku typická vysoká organizovanost trávení volného času, neboť tím byl zdůrazňován ideologicky důležitý prvek kolektivismu. Jednotlivý programoví referenti zajišťovali pro rekreanty celodenní kulturní a sportovní program, ať již šlo o pěší túry, sportovní hry, kulturní představení, taneční večery, promítání filmů, večery se sportovci a besedy na nejrůznější témata. A ačkoliv kolektivní aktivity pro rekreanty povinné nebyly, individuální trávení volného času na výběrové rekreaci bylo spíše výjimkou.
Od roku 1960 pak docházelo k postupnému transformování výběrové rekreace ROH z rekreace individuální na rekreaci rodinnou. V padesátých letech nebyl pobyt dětí ve zotavovnách de facto vůbec povolen, neboť se mělo za to, že dětem pobyt v zotavovnách pro dospělé neprospívá ze zdravotního ani výchovného hlediska.
Od počátku 50. let docházelo k poklesu zájmu o výběrové rekreace ROH, a to jednak ve prospěch podnikových rekreací, ale na přelomu 50. a 60. let i v souvislosti se zvyšováním motorizace společnosti nabývají na síle zejména individuální způsoby trávení volného času, ať již kempování nebo chataření, později chalupaření a od poloviny 60. let i pobyty v cizině. Jestliže počet účastníků výběrových rekreací ROH v roce 1952 činil 298 tisíc, v roce 1955 pak 227 tisíc a v roce 1963 dokonce 286 tisíc, je zřejmé, že ačkoliv po určitém poklesu zájmu o tento typ rekreace došlo k jeho mírnému oživení, rozdíly se pořád pohybovaly maximálně v řádech desítek tisíc, což při celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva je hodnota v podstatě zanedbatelná.
Podniková rekreace ROH
Tento typ rekreace probíhal v zařízeních, která byla ve vlastnictví jednotlivých podniků nebo závodů a účastnili se jich tak prakticky výhradně jejich zaměstnanci s rodinnými příslušníky, méně často pak i zaměstnanci družebních podniků a institucí. Na podnikových rekreacích se tak setkávali de facto kolegové z práce a je tedy otázkou, nakolik mohly být naplněny všechny funkce, které jsou obvykle dovolené na zotavenou přisuzovány. Docházelo sice k posilování identifikace s pracovním kolektivem a tím i zaměstnavatelem a nebylo také tak obtížné najít vhodné společenské aktivity, když se rekreanti teoreticky znali, na druhou straně však i na rekreaci byly řešeny pracovní záležitosti, a to nejen například pracovní úkoly a výzvy, ale i spory, nehledě na skutečnost, že nutně musely také buď zůstat zachovány hierarchické vazby, nebo na rekreaci došlo k jejich narušení. To ovšem mohlo mít negativní vliv při návratu do pracovního prostředí. To mimo jiné vedlo k určité nivelizaci v rámci pracovní hierarchie, která nicméně korespondovala s ideologickým přetvářením společnosti. Nezřídka ale byly osobní vazby a konflikty důvodem, proč zaměstnanci odmítali na podnikové rekreace jezdit v konkrétních termínech.
Zařízení pro podnikovou rekreaci měla podstatně menší kapacitu a bylo je možné využít i na dobu kratší než v řádu týdnů, často i jen například ze soboty na neděli, přičemž je zároveň bylo možné využít i pro rodinnou rekreaci, a to ještě předtím, než byla tato možnost dána i pro zařízení pro výběrovou rekreaci. Nejprve měly možnost účastnit se společné rekreace manželské protějšky a druhové a družky, později i děti. To však významně ztěžovalo kolektivní způsob trávení volného času a na podnikových rekreacích se tak společné aktivity často omezovaly jen na společné výlety organizované kulturními referenty závodních organizací ROH, takže programová složka byla u tohoto typu rekreace zastoupena v malé míře.
Na rozdíl od výběrových rekreací ROH se podnikové rekreace zpočátku odbývaly na podstatně menším množství objektů a lokalit. Na jedné straně to zaměstnancům umožňovalo vracet se na oblíbená místa, na druhé straně to mohlo vést k jednotvárnosti, které se však podniky snažily čelit možností výměnných pobytů s již zmíněnými družebními podniky a institucemi (výjimečně dokonce zahraničními). O značné oblíbenosti tohoto typu rekreace svědčí to, že v roce 1953 se podnikových rekreací zúčastnilo více než 73 tisíc osob, v roce 1955 ji absolvovalo asi 250 tisíc osob, o šest let později již asi 630 tisíc a v roce 1965 již dokonce asi jeden milion sto třicet tisíc rekreantů a přiměřeně tomu stoupal i počet podnikových zotavoven, přičemž nezřídka docházelo k tomu, že podniky, které vlastním zařízením nedisponovaly, se sdružovaly a užívaly jedno zařízení společně.
Výběr účastníků podnikových rekreací probíhal tak, že rekreační komise ROH nejprve navrhla zaměstnance, který vykazoval ty nejlepší pracovní výsledky a členská schůze základní odborové organizace návrh odsouhlasila. Schválení zaměstnanci pak dostali rekreační poukaz, který uplatnili v podnikovém rekreačním zařízení. Vzhledem k tomu, že zařízení se obvykle nacházela v pohraničí, a tedy oblastech s řídkou sítí veřejné dopravy a vlastní dopravní prostředky byly v této době spíše výjimkou, mohly dopravu zařizovat i samotné podniky. S postupujícím časem, když začal zájem o tento typ rekreace klesat, již výběr neprobíhal a příslušné podnikové rekreační komise jen zajišťovaly distribuci poukazů. To byl také jeden z důvodů dříve zmíněného prudkého nárůstu počtu rekreantů.
Náklady na rekreaci nesli jednak vysílající podnik, jednak Fond kulturních a sociálních potřeb a konečně částečně i sami zaměstnanci či jejich rodinní příslušníci, pokud se rekreace účastnili s nimi. Jejich výše se pochopitelně proměňovala v čase, lze však konstatovat, že u podnikových rekreací se pohybovaly v řádech desítek korun za den.
Ostatní formy rekreace pro dospělé organizované ROH
ÚRO zpočátku rovněž organizovala i speciální rekreaci pracující mládeže, jíž se mohli účastnit svobodní zaměstnanci ve věku 18 – 21 let. Cena poukazu oscilovala mezi dvěma a čtyřmi sty korunami a do zotavoven byli rozděleni podle pohlaví. Pokud se zaměstnanci v této věkové kategorii prokázali lékařským posudkem s přesným zněním diagnózy, mohli se za 400 korun zúčastnit speciálního třítýdenního pobytu zejména ve Vysokých Tatrách nebo jinde na Slovensku.
Charakter rekreace pro dospělé měli i jedno či vícedenní poznávací zájezdy organizované závodními organizacemi ROH. Většinou se jednalo o různě komponované trasy po hradech a zámcích, avšak problémem bylo chybějící zázemí v těchto destinacích a nedostatečná úroveň nabízených služeb dopravců, nedisponovaly-li podniky vlastními dopravními prostředky. Méně organizovanou formu pak měly zájezdy na veletrhy, výstavy, do zoologických zahrad, či na nejrůznější kulturní představení do kin a divadel, či za sportovním vyžitím.
Doporučená literatura
Čornejová, Alžběta: Dovolená s poukazem. Odborové rekreace v Československu 1948 – 1968. Academia: Praha, 2014.
Čornejová, Alžběta, Devátá, Markéta, Franc, Martin, Pokorný, Jiří, Schindler-Wisten, Petra a Tůma, Oldřich: Volný čas v komunistickém Československu. Katalog výstavy. Archiv hl. města Prahy a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.: Praha, 2010.
Franc, Martin a Knapík, Jiří: Volný čas v Českých zemích 1957 – 1967. Academia: Praha, 2013.
Kafková, Věra: Československé odborové rekreace ROH v letech 1945 až 1989. rukopis diplomové práce, Univerzita Karlova, Praha 2016.
Kalinová, Lenka: Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945 – 1969. Academia: Praha, 2007.
Knapík, Jiří, Franc, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v Českých zemích 1948 – 1967. 2 díly. Academia: Praha, 2011.
Vykoukal, Jiří, Litera Bohuslav a Tejchman Miroslav: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989. Libri: Praha, 2000.
Elektronické zdroje
Zuzana Hronová: Rekreace za socialismu: Co Čechům chybí z éry Anděla. Rozhovor s docentem Jiřím Knapíkem. Aktuálně.cz, 28. 1. 2014. (dostupné on-line zde)