Kučera, Jaroslav: Mírové uspořádání s Německem. Od protihitlerovské koalice k Česko-německé deklaraci. Dokořán: Praha, 2018. 479 str. ISBN 978-80-7363-912-9.
Autor se ve své monografii věnuje otázkám souvisejícím s mírovým uspořádáním s Německem po druhé světové válce. Ačkoliv jde o původní českou práci, která se rovněž zabývá vztahy mezi Československem, resp. Českou republikou a oběma německými státy (přičemž větší pozornost je samozřejmě věnována vztahům se Spolkovou republikou, neboť byly nepoměrně komplikovanější), nejde o publikaci věnující se výhradně česko(slovensko)-německým vztahům. Její záběr je mnohem širší, když se autor pokusil obsáhnout téměř všechny aspekty poválečného mírového upořádání mezi Spojenci a „hlavním viníkem“ války. V úvodu autor pečlivě vymezuje některé pojmy, které jsou pro pochopení tématu klíčové, a to včetně vlastního pojmu „mírové uspořádání“, a zasazuje je do celkového kontextu válečného a humanitárního práva. Rovněž definuje zásadní problémy mírového upořádání, které rozděluje do tří „košů“, a sice procedurální otázky (okupace, spojenecká kontrola a mírová smlouva), opatření směřující k zabránění ohrožení světového míru a mezinárodní stability ze strany Německa v budoucnu (demilitarizace, denacifikace, demokratizace, dekartelizace a politická a hospodářská jednota Německa) a konečně překonávání hospodářských a sociálních důsledků války (reparace, restituce, váleční zajatci a dispelaced persons). Těžiště publikace pak leží ve třech částech, z nichž první – syntetická – se věnuje právě procesním otázkám mírového uspořádání a třetí – analytická – vybraným problémům mírového uspořádání a kopírují tak hlavní témata zmíněných košů. Druhá část – označená jako exkurz – se zabývá problematikou vyhnanců a jejich svazů ve Spolkové republice.
V syntetické kapitole nazvané Proces mírového uspořádání s Německem po druhé světové válce: Aktéři, vývoj, výsledky autor sleduje proces vytváření protihitlerovské koalice (označované rovněž Spojené národy či Spojenci), postavení jednotlivých velmocí a ostatních jejích členů a vývoj názorů uvnitř koalice na poválečné uspořádání, když zdůrazňuje, že do konce druhé světové války bylo typické spíše odsouvání sporných otázek než hledání způsobu řešení konfliktů, přičemž shoda panovala především v obecných otázkách (musí být dosaženo bezpodmínečné kapitulace Německa, které však má zůstat po válce jednotné politicky i hospodářsky), a to zejména díky co nejobecnějším formulacím společných sílů. Konkrétní představy se nicméně, jak se záhy ukázalo, významně rozcházely a už první měsíce okupační správy, kdy byla každá ze zón přizpůsobována politickému systému okupující velmoci, naznačili, že dosáhnout i jen obecných cílů bude přinejmenším obtížné. Jednota podle Kučery nepanovala ani v takových otázkách, jako kdo má být účastníkem připravované mírové konference, v jaké výši mají být hrazeny válečné reparace a jakým způsobem, či jaký bude osud hranice na Odře a Lužické Nise. Rozkol mezi spojenci a neschopnost dohodnout se na mírovém upořádání vyústila ve vznik dvou samostatných států, a sice Spolkové republiky Německo (dále jen SRN nebo Spolková republika) a Německé demokratické republiky (dále jen NDR). Zatímco druhý z nich byl věrným spojencem svého ochránce – Sovětského svatzu (dále jen SSSR) a států z jeho bloku – a k úpravě vztahů mezi nimi došlo již na počátku 50. let, a to i v tak sporných otázkách jakými byla hranice na Odře a Nise nebo odsun německého obyvatelstva z ČSSR a Polska, postavení Spolkové republiky vnášelo určité neshody i mezi západní Spojence. SRN si totiž například nárokovala výlučné zastupování všech Němců v mezinárodních vztazích, a to i v době, kdy její vlastní mezinárodní suverenita byla přinejmenším sporná a vášně budila i diskuse o kontinuitě existence Německa jako subjektu mezinárodního práva. Navíc s postupující integrací do západních struktur začala Spolková republika vznášet požadavky, které by byly po válce nemyslitelné a týkaly se například domnělých závazků spojenců vůči poraženému nepříteli. Na konci padesátých let představil SSSR vlastní návrh mírové smlouvy s Německem, který však ke zdárnému cíli nevedl a status quo v rámci mírového uspořádání se ustálil až do závěru šedesátých let, kdy SRN odstartovala svou Neue Ostpolitk, v jejímž rámci byly uzavřeny smlouvy se státy tehdejšího východního bloku. Nejprve samozřejmě se SSSR a krátce na to i s Polskem, jejichž těžištěm bylo zejména právě uznání hranice západní polské hranice, a poté i s Československem. Zvláštní pozornost v rámci této kapitoly věnuje autor právě Československu a jeho představám o mírovém upořádání s Německem. Upozorňuje, že z pochopitelných důvodů patřilo k méně vlivným členům koalice, a mezi jeho hlavní zájmy patřil především odsun německy mluvícího obyvatelstva a úhrada válečných nákladů, přičemž již v průběhu druhé světové války patřila ke klíčovým tématům i neplatnost Mnichovské dohody. Konstatuje, že zatímco vztahy s NDR byly v podstatě bezproblémové (ta dokonce označila na počátku 50. let odsun Němců za spravedlivý), vztahy se SRN byly na bodu mrazu. Určité zlepšení přišlo po uzavření Pražské smlouvy, přičemž hlavním sporným bodem ve vyjednávání o ní byla právě neplatnost Mnichovské dohody, resp. počátek její neplatnosti. Vztahy se SRN po uzavření smlouvy zlepšily zejména v oblasti hospodářských kontaktů, ty politické žádných výrazných změn nedoznaly, a to až do pádu východního bloku. Závěr kapitoly pak autor věnuje jednáním o sjednocení Německa ve formátu 2+4, přičemž upozorňuje, že ani smlouva, která tato jednání uzavřela, nemá charakter smlouvy mírové a neřeší všechny otázky, o nichž Spojenci v závěru druhé světové války a těsně po ní předpokládali, že vyřešeny budou. Události jsou pak autorem dovedeny až do počátku 21. století. V případě České republiky až do vyjednávání o Česko-německé deklaraci, v níž se obě strany shodly, že události z minulosti by neměly narušovat budoucí spolupráci. Na přelomu tisíciletí pak bylo znovu oživeno téma odškodnění obětí nacionálního socialismu, k němuž se Německo rozhodlo přistoupit i ve vztahu ke státům bývalého východního bloku, i když zdůrazňovalo, podobně jako před lety ve vztahu k Západu, že jde o odškodnění nenárokové a dobrovolné.
V exkurzu věnovanému vyhnaneckým svazům ve Spolkové republice a jejich politickému postavení autor ozřejmuje strukturu a okolnosti vzniku vyhnaneckého svazu, postavení Sudetoněmeckého landsmanschaftu (dále jen SL) mezi svazy a shrnuje jeho politické cíle. Konstatuje, že SL patří k nejaktivnějším a nevlivnějším svazům, a především v Bavorsku se mu podařilo získat i určitý politický vliv díky vazbám na CSU, jakkoliv byl sám často zmítán vnitřními (často i kompetenčními) spory. Zdůrazňuje však, že skutečný vliv na celoněmeckou politiku nikdy neměl a jeho role byla často v československých a českých médiích přeceňována. Větší pozornosti se SL nedostalo ani v zahraničí, byť se o to zejména ve Spojených státech v 50. letech snažil. Československou emigrací byl rovněž odmítán, neboť řada jejích poúnorových příslušníků patřila ke stranám, které se na odsunu bezprostředně podílely. Jeho význam nadále klesá, neboť podíl skutečně odsunutých osob a jejich přímých potomků logicky klesá, jakkoliv přesné počty členů vyhnaneckých svazů jsou pouze odhadovány.
Analytická část nazvaná Vybrané problémy mírového uspořádání s Německem pak sestává ze tří subkapitol, které se zabývají problematikou německých reparací po druhé světové válce, nuceným vysídlením německých menšin a jimi deklarovaným právem na vlast a konečně i jejich majetkoprávními nároky vůči bývalým vlastem. Autor konstatuje, že vítězové poučení neblahými důsledky mírového uspořádání po první světové válce v podstatě rezignovali na válečné reparace a dokonce ani Sovětský svaz, který se je snažil uplatnit v co největším rozsahu, dosáhl pouze zanedbatelného výsledku, byť v prvních poválečných letech exploatoval zejména svou okupační zónu poměrně drastickým způsobem. Reparace v podobě finančního plnění byly omezeny na minimum a i od demontáží zařízení a odběrů z běžné výroby bylo záhy upuštěno. Jako problematické autor označuje nejen samotné pokusy o vyčíslení výše reparací, které by měly být požadovány (když jedinou celkovou zveřejněnou částkou je 20 miliard USD v hodnotě roku 1938), ale i o jejich úhrady, kdy se Spojenci, a to i západní, pokoušeli různými způsoby vykazování úhrad obcházet a například zabavovali materiál a zařízení a čerpali práce fyzických osob, které do reparací vůbec nevykazovali. Autor pak rovněž upozorňuje, že právo na vlast, kterého se často domáhali vysídlení příslušníci německých menšin není a nebylo zakotveným lidským právem, a proto se jejich argumentace postupně přesunula k porušení lidských práv tak, jak je zakotvily poválečné mezinárodní úmluvy. Problém však tkví právě v tom, že byly kodifikovány až v poválečném období a dovolávání se jich před těmito kodifikacemi je tak přinejmenším sporné, zvlášť dovolává-li se jich ten, kdo je sám masově porušoval. Zde však poněkud opomíjí argument, že ve válečném a humanitárním právu by princip reciprocity neměl být uplatňován. S právem na vlast pak bezprostředně souvisí požadavky na majetkové vyrovnání odsunutých osob. I ty jsou však nanejvýš problematické, neboť je sporné, zda konfiskovaný majetek nemůže být či nemá být zahrnut buď do válečných reparací nebo mezi úhrady válečných škod. Rovněž vyčíslení jeho hodnoty je sporné, protože chybí soupisy tohoto majetku, značná část ho byla ztracena nebo zničena během válečných operací a požadovaný majetek nebo náhrada za něj často zahrnuje například v československém případě i majetek, který byl zabaven Říší československým občanům a organizacím až po obsazení pohraničí, nebo představoval majetek československého státu, přičemž hodnota majetku je vyhnanci často vyčíslována k různému období (nejčastěji k letům 1938 nebo 1945).
V Závěru autor shrnuje základní problémy mírového uspořádání s Německem, a to jak z hlediska časového (jednání o něm probíhalo ve třech různých historických etapách, z nichž nejdelší zahrnuje období studené války, v jejímž průběhu paradoxně došlo k proměně přístupu od dominantního ke kooperačnímu) i obsahového (od otázek okupace a spojenecké kontroly po reparace a náhrady za majetkové i nemajetkové újmy civilních osob), přičemž pozornost věnuje i pozicím Československa a později i České republiky v tomto procesu, kdy od původně zejména ekonomických otázek se těžiště zájmu přesunulo nejprve k platnosti, resp. neplatnosti Mnichovské dohody a následně k nárokům vyhnanců na jedné straně a odškodnění obětí nacionálně socialistické perzekuce na straně druhé. Autor na závěr konstatuje, že se podařilo překlenout problémy minulosti, a to jak ve vztazích multilaterálních tak bilaterálních a přítomnost tak dostala přednost nad lpěním na konfliktech a sporech z minulosti. Kučerova monografie je bezesporu nejkomplexnější původní českou prací, která se danému tématu věnuje. Přestože o mírovém uspořádání po druhé světové válce i vývoji česko(slovensko)-německých vztahů byla napsána již řada monografií i statí, žádná z nich není tak komplexní a rozsáhlá a nepojímá problematiku tak široce, a to jak z časového tak obsahového hlediska. Kučera v řadě případů prezentuje více různých protichůdných názorů a upozorňuje na stanoviska, která v české literatuře zůstávají opomíjena. Práce obsahuje rozsáhlý poznámkový aparát a literaturu, v níž většina titulů je německé provenience. Lze vyzdvihnout i určitý multioborový přístup, kdy některá témata jsou zkoumána i z hlediska mezinárodního práva veřejného. Naprosto zanedbatelným nedostatkem je záměna významu pojmů vztahujících se k neplatnosti Mnichovské dohody ex nunc a ex tunc (str. 187) a za nestandardní lze označit citování československých právních předpisů ve formátu číslo zákona z roku (až na jednu výjimku). Kučerovu knihu lze bez dalšího doporučit jako vynikající pramen poznání každému zájemci o soudobé dějiny Německa a o česko-německé vztahy zvláště.