Při sčítání lidu v roce 1930 se část židovského obyvatelstva žijícího na území historických českých zemí přihlásila k národnosti (určované podle mateřského jazyka) české, část k německé a část Židů, především sionistů, k židovské, zejména avšak nikoliv výlučně pokud jejich mateřským jazykem byla jidiš nebo hebrejština, čímž však ani jim nebylo upíráno právo přihlásit se k národnosti jiné. Obdobná situace panovala i na Slovensku, kde se k židovské národnosti přihlásili někteří maďarsky mluvící Židé. Tímto opatřením se vláda pravděpodobně snažila snížit počet Němců a Maďarů, když doufala, že někteří německy nebo maďarsky mluvící Židé se přihlásí k židovské národnosti. Z pochopitelných důvodů bylo nejproblematičtější postavení těch židovských obyvatel poválečného Československa, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti potažmo obcovací řeči.
První poválečná právní úprava státního občanství vůči osobám německé a maďarské národnosti byla upravena ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské ze dne 2. srpna 1945. Podle něj ode dne 10. srpna 1945 mimo jiné pozbyli českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti československé státní občanství a mohli jej nabýt zpět pouze v případě, že o to požádali do šesti měsíců u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu, přičemž o žádosti rozhodovalo na návrh zemského národního výboru ministerstvo vnitra. Státní občanství mohlo být osobám německé nebo maďarské národnosti i zachováno, avšak pouze tehdy, pokud prokázaly, že zůstaly věrné Československé republice, nikdy se neprovinily proti českému a slovenskému národu a buď se činně zúčastnily osvobozovacích bojů, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává se podávala rovněž v šestiměsíční lhůtě u okresního národního výboru nebo zastupitelského úřadu a i v tomto případě příslušelo rozhodnutí ministerstvu vnitra. Tyto osoby však za předpokladu, že jim okresní národní výbor vydal osvědčení o výše specifikovaných okolnostech, zůstávaly až do rozhodnutí československými státními občany. Podle prováděcích předpisů ministerstva vnitra šlo i o osoby, které byly z politických nebo rasových důvodů vězněny v koncentračním táboře nebo jejichž rodinní příslušníci byli zavražděni za antifašistickou činnosti či zemřeli v koncentračním táboře. Stejně se postupovalo vůči těmto osobám, pokud sloužily v československých vojenských jednotkách, pouze s tím rozdílem, že orgánem příslušným k návrhu na zachování občanství bylo ministerstvo národní obrany.
Aplikační praxe správních úřadů, zejména okresních národních výborů a zastupitelských úřadů jako kontaktních orgánů první instance v celém procesu však byla velice různorodá. Například ministerstvo zahraničních věcí, jako orgán nadřízený zastupitelským úřadům, konstatovalo, že u Židů, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti není rasová perzekuce dostatečným důvodem pro přiznání československého státního občanství. I oni tak měli prokazovat věrnost republice. Ministerstvo vnitra však již na konci srpna a v pak i v listopadu vydalo další směrnice, podle nichž přihlášení se k národnosti při posledním sčítání lidu nemělo být jediným kritériem pro zachování československého státního občanství, ale napříště mělo být přihlíženo i k tomu, v jakém jazyce dostala příslušní osoba vzdělání, v jakých spolcích či polických stranách se angažovala, či jakým jazykem před válkou komunikovala se státními úřady. Nejčastějším důvodem, pro který byly žádosti zamítány, byl fakt, že se německy nebo maďarsky mluvící Židé měli v předválečném období podílet na tzv. germanizaci nebo maďarizaci, čímž buď vyvíjeli činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně republiky, nebo k takové činnosti podněcovaly (slovy dekretu č. 5/1945 Sb.), nebo jen nebyli schopni prokázat, že zůstaly věrni Československé republice a nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému (dekret č. 33/1945 Sb.). Ústřední národní výbor v Praze například zásadně odmítal vydávat prozatímní osvědčení, se kterým počítal zmíněný dekret 33/1945 Sb. a německy mluvící Židé v Praze se tak často ocitali téměř bez prostředků. Celkem byla v historických českých zemích přezkoumávána státní spolehlivost asi 2 tisíc přeživších Židů německé národnosti. Zamítnutí žádosti o československé státní občanství pak mělo pro německy hovořící Židy závažné důsledky. Neměli například nárok na penzi ani jiné dávky, dostávali přídělové lístky stejně jako ostatní Němci a neustále byli vystaveni nebezpečí, že budou zahrnuti do odsunu německého obyvatelstva. Nařízení ministerstva vnitra stanovující, že tito lidé nebudou zařazeni do odsunu a nemají tedy být zahrnováni do transportů, bylo vydáno až 10. září 1946. Toto nařízení poprvé podrobněji definuje obsah pojmu germanizace a maďarizace a zdůrazňuje, že u Židů se za germanizaci nesmí považovat pouhé používání německého jazyka či nedostatečná znalost jazyka českého nebo „slovanského“. Nedokázalo však již ochránit především ty německy mluvící Židy na našem území, které se stali obětmi tzv. divokého nebo i organizovaného odsunu do září 1946.
Problémům se zachováním či obnovou československého státního občanství však často čelili i ti, kteří se v roce 1930 přihlásili k židovské národnosti, zvláště pak, pokud v té době zvolili pro tehdejší československou vládu optimální postup a jejich mateřskou řečí byla němčina nebo maďarština. Vedení židovské komunity naléhalo na československou vládu, aby tito obyvatelé byli v budoucnu jednoznačně považováni za Čechy nebo Slováky. Ačkoliv vláda takové oficiální prohlášení nikdy nevydala a přestože poválečná legislativa židovskou národnost přímo nezmiňovala, existovali metodické pokyny a oběžníky různých ministerstev, která v nich výslovně konstatovala, že na osoby, které se v roce 1930 přihlásili k židovské národnosti, je třeba pohlížet jako na osoby národnosti jiné než německé nebo maďarské. Takových osob bylo v poválečném Československu podle relevantních odhadů asi 7 tisíc ze všech přeživších. Židé, kteří se v roce 1930 přihlásili k české nebo slovenské národnosti měli být pokládáni za Čechy nebo Slováky i po válce, s tím, že jim však nebyla přiznána práva národnostní menšiny.
Značně komplikované bylo rovněž postavení německy mluvících manželů a manželek Židů, či jejich dětí. Kladně byly vyřizovány zejména žádosti německých manželek židovských mužů, naopak v případě židovské ženy německého muže byly zamítány. S jistou mírou nadsázky se tak dá říct, že poválečná praxe převzala určité postupy a vzorce z praxe válečné.
Literatura
Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938. Paseka: Praha 2013.
Čapková, Kateřina: Národně nespolehliví?! Německy hovořící Židé v Polsku a Československu bezprostředně po druhé světové válce. In: Soudobé dějiny, roč. XXII, vol. 1-2. str. 80-101.
Kuklík, Jan: Československé zákonodárství ve vztahu k Německu a osobám německé národnosti v letech 1940-1948. In: kol.: Německé menšiny v právních normách 1938-1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Praha 2006. str. 119 – 234.
Kuklík, Jan a kol.: Dějiny československého práva 1945 – 1989. Auditorium: Praha 2011.
Láníček, Jan: Ve stínu šoa. Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní. Academia: Praha 2018.
Nepalová, Šárka: Židovská menšina v Čechách a na Moravě v letech 1945 – 1948. In: Krátný, Miroslav a Lorencová, Eva (eds.): Terezínské studie a dokumenty 1999. Academia: Praha 1999. str. 314 – 337.
Sedlická, Magdalena: „Němečtí Židé“ v Československu v letech 1945–1948. In: Historie – otázky – problémy, roč. 2016, No. 1. str. 120-131