Základ sporu o Těšínsko mezi Československem a Polskem byl položen již při rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku obou nových států ve střední Evropě, kdy v lednu 1919 dokonce mezi nimi došlo k ozbrojenému konfliktu, který vzájemné vztahy do budoucna velice zatížil. Hranice ve sporné oblasti bývalého Těšínského knížectví nakonec byla stanovena až v roce 1920 Konferencí velvyslanců, kdy Československo i Polsko získali zhruba polovinu území, které původně požadovali. Československu připadly jak uhelné doly strategického významu pro jeho průmysl, tak košicko-bohumínská dráha, tehdy jediné funkční a efektivní železniční spojení na Slovensko. Přesto však byli představitelé nacionalistických kruhů v podstatě nespokojeni, neboť požadovali pro svůj stát celé sporné území. Poláci rozhodnutí chápali jako nespravedlivé a akceptované pod nátlakem, neboť právě v té době čelili armádě sovětského Ruska u Varšavy. Pocit křivdy na polské straně byl navíc zesílen tím, že v Československu zůstala početná skupina Poláků, kteří v řadě obcí na Těšínsku dokonce převažovali. Podle sčítání lidu z roku 1921 sice žilo na československém území asi jen 109 tisíc, což představovalo 0,8 % všech obyvatel, většina jich ale žila právě na Těšínku a Ostravsku, přičemž předtím asi 14 tisíc příslušníků menšiny československé území opustilo v důsledku připojení částí Těšínska k ČSR a část z nich se přihlásila ke Slezské národnosti. Polské prameny odhadují počet Poláků v tomto období na cca 132 tisíc.
Přestože postavení Poláků v meziválečném Československu mělo i k ideálu daleko, stejně jako v případě ostatních národnostních menšin, nelze konstatovat, že čelili národnostnímu útlaku nebo perzekuci. Zejména přelom 20. a 30. let bývá nazýván obdobím aktivismu, kdy i přes kritické hodnocení situace v regionu, byly kladně přijímány československé zákonodárství, vládní politika nebo i společenské a kulturní akce. Nelze vyloučit, že na československo-polské sbližování na Těšínsku měl vliv i tlak z Varšavy. Úřady v regionu se pak snažily vyjít vstříc některým polským požadavkům, ale jejich úsilí bylo vnímáno spíše jako samozřejmost. Po období uklidnění však začalo napětí opět vzrůstat, když se na počátku roku 1938 nesocialistická politická reprezentace polské menšiny sjednotila do Svazu Poláků v Československu a po vzoru nacionalistů z řad německé menšiny začala požadovat rozsáhlou autonomii. Ačkoliv se československá vláda snažila většině požadavků vyhovět a garantovala polské menšině stejná práva, jaká si vydobyli Němci, byla za podpory polského státu rozpoutána mohutná kampaň za připojení Těšínska k Polsku. Po podpisu Mnichovské dohody československá vláda podlehla ultimátu a 2. října 1938 předala Polsku značnou část historicky sporného území, především okresy Fryštát, Český Těšín a některé obce okresu Frýdek. Tento akt vnímali Češi podobně, jako Poláci rozdělení Těšínského knížectví v roce 1920, tedy jako nůž vražený do zad soupeři, který se nemůže bránit a je ve složité mezinárodně-politické situaci. Odstoupená území opustilo kolem 30 tisíc Čechů a k těm, kteří zůstali, přistupovala nová polská správa velice nekompromisně. Část frustrovaných Čechů se navíc zapojila do protipolského odboje, což konflikty jen eskalovalo, protože pochopitelně z polské strany následovalo utužení represe.
Situace se změnila po zániku Česko-Slovenska v září 1939, kdy přes Těšínsko utíkali uprchlíci z Protektorátu Čechy a Morava. To však neznamenalo, že by spor o Těšínsko zcela zmizel, neboť například i protektorátní vláda se pokusila o připojení Těšínska zpět k českým zemím. Těšínská otázka pak rezonovala i mezi exilovými vládami ve Velké Británii, kdy například docházelo ke sporům o zajatce z tohoto území. Československa i polská exilová vláda totiž pociťovala zoufalý nedostatek rezervistů zahraničních vojenských jednotek a zajatci představovali jejich cenný zdroj. Spory o Těšínsko významně komplikovaly i jednání o česloslovensko-polské konfederaci, kdy ani jedna ze čtyř možných variant, totiž ústup Československa, ústup Polska, nová arbitráž nebo československo-polské kondominium, nebyla přijatelná pro obě strany. Těšínsko však nebylo jediným důvodem krachu jednání a nešlo zřejmě o problém nepřekonatelný.
Daleko závažnějším problémem ve vztazích mezi exilovými vládami byl postoj k Sovětskému svazu. Polské zkušenosti se sovětskou okupací východních území po 17. září 1939 nebo špatné podmínky bojových polských jednotek na sovětském území, které nakonec vyústilo v jejich odchod na Blízký východ v roce 1942, představovaly indicie o nedobrém stavu polsko-sovětských vztahů. Lze se důvodně domnívat, že Stalin si roztržku s londýnskými Poláky dokonce přál, neboť mu měla usnadnit ponechání si území, která obsadil na začátku války, a zároveň mu měla umožnit politické ovládnutí Polska. Již prvních v měsících roku 1943 byl vytvořen v Moskvě Svaz polských vlastenců. Ve vztahu ke sledovanému tématu je zajímavé, že 16. června téhož roku vydal deklaraci, která skýtala pro Československo naději, že Polsko bude na Těšínsku respektovat hranici před Mnichovskou dohodou, byť umožňovala i výklad, který naznačoval její revizi, V každém případě to znamenalo pro československou exilovou vládu víc, než čeho byla schopna dosáhnout od polského exilu v Londýně. Po objevení Katyňských hrobů a další eskalaci napětí mezi polskou vládou v Londýně a Moskvou došlo k přerušení diplomatických styků. V polovině roku 1944 pak byl po dobytí Lublinu ustaven Polský výbor národního osvobození (dále též PKWN), který se manifestem vydaným v Chelmnu ujímal vlády nad osvobozeným Polskem. Ještě týž den jej uznal Sovětský svaz, ale zůstával v tomto kroku osamocen, navíc PKWN nebyl uznán jako exilová vláda. Protože ale Sověti pro něj potřebovali co nejširší podporu, rozhodli se apelovat na československou exilovou vládu, aby jeho izolaci prolomila. Ta si ovšem uvědomovala, že by to znamenalo nejen přerušení diplomatických styků s polskou exilovou vládou v Londýně, ale i jasnou deklaraci vůči ostatním spojencům o následování Sovětských postojů. Československá vláda navíc s uznáním váhala, neboť jej kromě jiného chtěla vyměnit za garanci předmnichovské hranice na Těšínsku a rovněž nechtěla PKWN uznat bez předchozí dohody mezi Sověty a Brity o jeho postavení. Československé otálení však Sovětům nevyhovovalo a tak svůj tlak stupňovali, až nakonec uznání PKWN ze strany Československa dosáhli ještě v lednu 1945, tedy před zahájením Jaltské konference, aniž by československá strana dosáhla nějakých konkrétních záruk v otázce Těšínska od Poláků nebo Sovětů. Následovalo přerušení diplomatických styků s polskou exilovou vládou v Londýně.
Poláci navíc v otázce Těšínska deklarovali, že očekávají změnu hranic na etnickém principu. Požadovali území o rozloze 865 km2 s asi 225 tisíci obyvateli označované polskou stranou jako Zaolží. Československý velvyslanec v SSSR a pozdější předseda první poválečné vlády Zdeněk Feierlinger už před uznáním PKWN informoval, že Poláci hodlají na Těšínsku zřizovat své orgány okamžitě po příchodu Rudé armády. Přestože Stalin tuto informaci popřel, československá vláda se rozhodla zajistit předmnichovskou hranici a na Těšínsko byla v závěru bojů směřována část 1. tankového praporu Svobodovy armády. Ten byl součástí 1. gardové armády, která Těšínsko osvobozovala od severu, od jihu pak postupovala 18. armáda. Celé Těšínsko tak osvobodila Rudá armáda a moc vykonávaly orgány sovětské vojenské správy. Sovětští velitelé tak převzali hlavní odpovědnost za udržení klidu a pořádku.
V závěru druhé světové války došlo ještě k vytvoření dalších dvou ohnisek československo-polských sporů, byť nesrovnatelně méně významných, a to v oblasti hranic na Oravě a Spiši, když tato území byla po začátku druhé světové války přičleněna ke Slovenskému štátu, a v oblasti Ratibořska, Hlubčicka a Kladska. Tato slezská území měla sice po válce připadnout Polsku, nicméně Československo tyto své územní požadavky považovalo za nároky směřující vůči poraženému Německu a hodlalo je uplatňovat.
O nutnosti vrátit Polsku území na Oravě a Spiši přitom československá vláda nepochybovala. Tento svůj záměr potvrdila na zasedání v Košicích 5. května 1945 a již 20. května předala obce, které získalo Slovensko v roce 1939, zpět Polsku. Situace na Těšínsku však byla zcela odlišná. Vzápětí po osvobození začaly v tamních obcích vznikat polské komisariáty a na domech se objevovaly polské vlajky. 10. května však do Českého Těšína dorazil československý styčný důstojník, který sovětskému veliteli předložil dopis, podle kterého mělo Těšínsko přejít pod československou administrativu. Polské jednotky musely opustit své pozice, které zaujaly v závěru bojových operací a na území, které si nárokovalo Československo, začali záhy přijíždět příslušníci Národní bezpečnosti, armády a vraceli se i Češi, kteří Těšínsko opustili v roce 1938. Poláci v té době již nicméně drželi řadu pozic, které získali v ustavujících se národních výborech a závodních radách. Situace v oblasti byla poměrně napjatá, zejména poté, kdy se z oblasti stáhla část československých jednotek, což si někteří místní Poláci vykládali jako přípravu na předání území Polsku. Na druhé straně se na celém území nacházela početná skupina osob polské národnosti, která byla zapsána na tzv. volkslisty ve III. a IV. skupině a s níž bylo místy zpočátku nakládáno podobně jako s Němci, případně jim bylo znemožňováno zasedat v národních výborech a dalších orgánech, což pouze přilévalo oleje do ohně. Zároveň začaly být vytvářeny seznamy tzv. okupantů, t.j. Poláků, kteří na Těšínsko přišli po jeho připojení k Polsku v roce 1938 a kteří měli být vysídleni, bez ohledu na to, že někteří z nich se na území vrátili poté, co jej opustili v roce 1920. Jednalo se zhruba o 6 tisíc osob. Prozatím nebyla povolena ani obnova polských spolků a problematická byla i obnova polských škol.
Ve stejném období začala československá vláda akcentovat požadavky na úpravy státní hranice v rozsahu cca 3131 až 3880 km2 s cca 252 tisíci obyvatel na Kladsku, Ratibořsku, Hlubčicku. Jak již bylo řečeno, deklarovala je jako požadavky směřující vůči německému a nikoliv polskému území, nicméně v této době již toto bylo předáno polské správě. Proto byly požadavky předloženy nejen velmocím, ale i polské vládě, a to nótou z 11. června 1945. Z československé strany byla přitom již několikrát narušena státní hranice, přičemž k největšímu incidentu došlo na Ratibořsku den předtím, kdy příslušníci 1. tankové brigády obsadili polské území jižně od Ratiboře. Dva dny na to poslala polská vláda do Prahy ostrou nótu žádající okamžité stažení československých jednotek, které pronikly na polské území. Vláda se od akce distancovala a situaci nakonec vyřešil místní sovětský velitel, který zástupcům československé armády sdělil, že Sověti pověřili Poláky správou dotčeného území a československé jednotky se tedy musí stáhnout. Stalo se tak do 15. června 1945.
Literatura
Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Epocha: Praha 2018.
Binar, Aleš a Jirásek, Zdeněk: Slezsko v československo-polských vztazích v letech 1945 až 1947. In: Slezský sborník. roč. 110, č. 1-2. 2012. str. 63 – 89.
Borák, Mečislav: Humanitární akce nebo provokace? Polská potravinová pomoc na Těšínsku v červnu 1945. In: Těšínsko. roč. 40. č. 1. 1997. str. 10 – 14.
Borák, Mečislav: Politická orientace obyvatelstva průmyslových oblastí českých zemí v letech 1945 – 1946. In: Slezský sborník. roč. 80. č. 2. 1989. 102 – 120.
Borák, Mečislav: Z historie Poláků v České republice. In: Sokolovská, Gabriela, Hernová, Šárka a Šrajerová, Olga: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemní vztahy. Tilia. Šenov u Ostravy 1997. str. 22 – 32.
Eberhardt, Piotr: Ethnic Groups and Population Changes in Twentieth Century Eastern Europe. History, Data and Analysis. Routledge: New York 2003.
Friedl, Jiří: Český Těšín a Těšínsko v prvních dnech po osvobození. In: Jirásek, Zdeněk (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města. Slezská univerzita v Opavě: Opava 2011. str. 42 – 58.
Friedl, Jiří: Češi a Poláci na Těšínsku 1945-1949. Conditio humana, Historický ústav AV ČR, v.v.i.: Praha 2013.
Friedl, Jiří a Jirásek, Zdeněk: Rozpačité spojenectví. Československo-polské vztahy v letech 1945-1949. Aleš Skřivan ml.: Praha 2008.
Gawrecki, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 – 1938. In: Studie o Těšínsku. vol. 15. 1999.
Janák, Dušan, Prokop, Radim a Krol, Jiří: Základní rysy vývoje československého Těšínska po roce 1945. In: Borák, Mečislav a Gawrecki, Dan (eds.): Nástin dějin Těšínska. Advertis. Ostrava 1992. str. 118 – 152.
Pavlíček, Jaromír: Český nacionalismus jako jednotící prvek politických stran Národní fronty v polsko-československém konfliktu (1945 – 1947). In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Historie = Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis. Historica. roč. 2009. č. 16. str. 185 – 193.
Žáček, Rudolf: Těšínsko v československo-polských vztazích v letech 1939-1945. In: Studie o Těšínsku. vol. 16. 2000.