Pokusy o bezvýhradnou aplikaci sovětských zkušeností při budování materiálně technické základny socialismu a tlak Sovětského svazu na zvyšování investic do těžkého strojírenství, hutnictví, těžby rud a dalších obdobných průmyslových odvětví přispěly již v zakladatelském období československého komunismu k prohlubování nesouladu mezi potřebami a disponibilními zdroji. Ve druhé polovině 50. let již bylo zjevné, že transformace poválečné československé smíšené ekonomiky směrem k sovětskému modelu řízení prostřednictvím systému centrálního plánování nepřinesla očekávané zrychlení tempa ekonomického vývoje ani vyšší efektivitu. Zvýšené úkoly první pětiletky nebyly splněny, a to ani v zemědělství ani v investiční výstavbě. Po odpadnutí ekonomických kritérií výhodnosti a efektivity fungování socialistických podniků (ziskovost) nabyly na významu kritéria vyplývající z plnění plánu a úkolů plánem stanoveným. To motivovalo zejména výrobní podniky k podhodnocování investic i výrobních kapacit, aby tyto mohly být v budoucnu bez obtíží překročeny. Rovněž došlo ke ztrátě motivace v oblasti efektivity investic, protože jejich návratnost přestala mít přímou vazbu na hodnocení výkonnosti podniku. Řada investic tak zůstávala nedokončena a k obnově strojních zařízení de facto nedocházelo, neboť růst tohoto odvětví byl veskrze extenzivní, nikoliv intenzivní. Řada strojů byla starší 20 let (v roce 1960 to byla více než čtvrtina), značná část byla rovněž na nízké technologické úrovni.
Obdobné problémy se objevovaly i v ostatních státech tzv. sovětského bloku, což vyvolalo již v průběhu let 1953 – 1954 nutnost prvních korektur jejich dosavadní vnitřní hospodářské politiky a v návaznosti na ně i korektur politiky Rady vzájemné hospodářské pomoci, jakožto instituce koordinující hospodářské politiky jednotlivých členských států. Na jejich poradě v roce 1956 byly opakovány už dříve poznané a odsuzované skutečnosti, jako přepjatost možností ekonomiky v letech 1950–1955 v důsledku mimořádně vysokých investic, zaostávání surovinové základny, překrývání výrobních plánů ve strojírenské výrobě a nízká technická úroveň strojů. Československo se soustředilo na výrobu zařízení kompletních investičních celků, vysokých pecí, válcoven, elektráren, chemického s gumárenského průmyslu, vybavení pro kožedělný průmysl, elektromotory, kovoobráběcí a textilní stroje, dopravní prostředky a zbraně. V řadě případů však byl vývoz investičních celků podmíněn i poskytnutím úvěru, což oddalovalo inkaso. Sovětské vedení poté kromě vyzvedávání nutnosti koordinace plánů přistoupilo i k vymezení čtyř podle něho klíčových odvětví, na která se koordinace soustředila, a to strojírenství, hutě, paliva, zemědělství, přičemž ve středu pozornosti byly státy, které hrály v tom kterém odvětví významnou roli. V případě strojírenství to byla Německá demokratická republika (NDR) a Československo (ČSR). Mezi oba státy byla do roku 1962 rozdělena výroba 420 strojírenských výrobků, a to včetně spotřebičů pro domácnosti, nástrojů a lékařských přístrojů.
Vzhledem k úsilí sovětského bloku o ekonomickou soběstačnost a nezávislost na kapitalistických státech muselo nutně dojít k izolaci československé ekonomiky od světového trhu a od států s vyspělým průmyslem. Neustále československé úsilí o prohloubení spolupráce mezi státy socialistického bloku, o vytvoření společné surovinové základny, která byla trvalým problémem československého průmyslu, a o kooperaci výrob trvale ztroskotávalo. Zahraniční obchod byl stále výhodnější pro průmyslově méně vyspělé státy a členy RVHP s agrární, nebo agrárně průmyslovou ekonomikou, neboť v nich československé výrobky zejména strojírenské nacházely nenasycený trh, ale těžkosti s obstaráváním surovin naopak rostly. Trvalý vzestup strojírenské výroby zvyšoval nárok na suroviny, jejichž získání vyžadovalo zvýšený vývoz strojů.
Strojírenský průmysl představoval v Československu jedno z nejdůležitějších průmyslových odvětví. Jestliže v roce 1937 tvořilo strojírenství 16,6% veškerého průmyslu a v roce 1948 to jen o cca 2,5% více, v roce 1953 představovalo již 28,7 % a v roce 1960 dokonce 33,7% průmyslu. O jak významné odvětví se jednalo je zřejmé i z toho, že mezi lety 1949 – 1968 ročně rostlo průměrně o 13,2%, hodnota výroby stoupla mezi lety 1948 – 1960 z 11 na 21% všech průmyslových výrobků a pohlcovalo zhruba 1/3 všech zaměstnanců v průmyslu. Na druhé straně již na přelomu 50. a 60. let začínal československý metalurgický průmysl zaostávat, což mělo za následek, že ani jeho strojírenskému průmyslu se nedostávalo kvalitativně lepších typů železa a ocele nutných k výrobě odlehčených strojních konstrukcí a například československé obráběcí stroje byly dvakrát těžší než britské. Přestože Československo vyrábělo zhruba 75 – 80% sortimentu průmyslových výrobků a budovalo tak univerzální strukturu strojírenství, jíž disponovaly v západním světě jen Spojené státy, Velká Británie a Německá spolková republika, světové úrovně strojírenských výrobků dosahovalo jen asi 30% druhů výrobků, které navíc byly určeny na export, a to na úkor modernizace vlastní výrobní základny. S ohledem na vnější okolnosti, zejména uvolnění mezinárodních vztahů, navíc začala československou produkci na socialistických trzích ohrožovat i do té doby většinou nedostupná konkurence ze Západu.
Československo proto nutně usilovalo o podporu a rozvoj zahraničního obchodu se strojírenskými výrobky. To však naráželo na skutečnost, že zahraniční obchod jako takový byl po druhé světové válce znárodněn a po únoru 1948 proběhla jeho zásadní organizační přestavba. Zahraničně obchodní operace byly soustředěny do oborově specializovaných výsadních společností pro zahraniční obchod s určitými výjimkami pro některé národní podniky. Smyslem tohoto opatření bylo mimo jiné odstranit dříve častou konkurenci československých výrobních podniků na zahraničních trzích, agregovat nabídku i poptávku a propojovat devizové transakce. V roce 1953 byly tyto společnosti přeměněny na podniky zahraničního obchodu, přičemž pro oblast strojírenství patřily mezi nejvýznamnější Strojexport, Strojimport, Motokov a Technoexport. Tyto podniky byly samostatnými právnickými osobami a samostatnými hospodářskými organizacemi, hospodařícími podle chozrasčotu, přičemž odpovídaly za své závazky svým jměním a stát za jejich jednání a závazky neručil. To mělo pro stát tu výhodu, že z majetku těchto podniků nebylo možné žádat ani dosáhnout uspokojení pohledávek za státem nebo za podniky a jinými organizacemi.
Z hlediska struktury a orientace zahraničního obchodu ve sledovaném období je třeba konstatovat, že export do zemí socialistického bloku se mezi lety 1948 a 1960 téměř zdvojnásobil a stoupl ze 39,7% na 71,8, přičemž největším obchodním partnerem byl pochopitelně Sovětský svaz (34,4% v roce 1960) následovaný NDR (10,5%). Obchodní bilance zahraničního obchodu se strojírenskými výrobky byla trvale aktivní, přičemž export vzrostl mezi lety 1948 a 1960 z 20,3% na 45,1% z celkové hodnoty, zatímco jejich import pouze ze 7,3% na 21,7%. Ačkoliv však obchodní bilance strojírenství byla aktivní, celkově se bilance československého zahraničního obchodu s nejvýznamnějšími (socialistickými) partnery postupně zhoršovala až se nakonec počátkem 60. let stala pasivní. Vzhledem k tomu, že strojírenství bylo z hlediska exportu nejvýznamnějším zdrojem deviz, docházelo i nadále ke zhoršování dříve popsané situace v investičním rozvoji domácích podniků, a to z důvodu snahy o maximalizaci příjmů z exportu strojírenských výrobků. V průběhu 60. let pak nastávala změna struktury zahraničního obchodu, když se původní těžiště zahraničního obchodu se zeměmi RVHP (s výjimkou Sovětského svazu, NDR a později i Maďarska) spočívající ve výměně strojírenských výrobků za potraviny a suroviny posunulo ve prospěch zahraničních strojírenských výrobků a spotřebního zboží.
Doporučená literatura k tématu:
Jančík, Drahomír: Od jedné ekonomické reformy v Československu na práh reformy druhé aneb Od krize ke krizi. In: Petráš, Jiří a Svoboda, Libor (eds.): Československo v letech 1954 – 1962. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha 2015. str. 234 – 250.
Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Díl 1. Doplněk. Brno 2000.
Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Karolinum. Praha 2015.
Průcha, Václav a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992. 2 díl – období 1945 – 1992. Doplněk. Brno 2009.