Kunštát, Miroslav, Šebek, Jaroslav a Schmoller, Hildegard (eds.): Krize, válka a nový začátek. Československo a Rakousko v období 1933 – 1948. Masarykův ústav AV ČR: Praha, 2017. 276 str. ISBN 978-80-87782-80-4.
Kolektivní monografie zpracovaná pod vedením editorů Miroslava Kunštáta, Jaroslava Šebka a Hildegard Schmoller představuje druhý svazek publikací Stálé komise českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (první z nich pod názvem Kreiského éra v Rakousku a období normalizace v ČSSR byl publikován v roce 2014). Stati obsažené v recenzované práci vycházejí z příspěvků přednesených v rámci konference Československo a Rakousko 1933/38 – 1948/49, která se uskutečnila ve dnech 26. a 27. dubna 2012 v Praze. Publikováno bylo celkem 11 přepracovaných příspěvků, které je možno systematicky rozdělit do tří okruhů, ačkoliv editoři sami to nečiní. Pět příspěvků se vztahuje k období 1918 – 1938 (první a druhá stať překračují období vytýčené v názvu celé monografie), dva texty se věnují období druhé světové války a třetí část zahrnuje období 1945 – 1955, tedy do uzavření rakouské Státní smlouvy.
Ota Konrád se ve své stati nazvané Československo-rakouské vztahy od konce války po počátek třicátých let. Hlavní rysy jejich vývoje věnuje období, které časové vymezení monografie de facto předchází a jeho text tak svým způsobem vymezuje předpoklady vývoje československo-rakouských vztahů ve zkoumaném období. Konstatuje, že nejkonfliktnější byly vztahy obou států v období 1918 – 1919, tedy v době, kdy Československo bylo nade vší pochybnost subjektem mezinárodního práva, zatímco tehdejší Německé Rakousko bylo spíše jeho objektem. Zatímco Československo stavělo svou zahraniční politiku de facto na zelené louce a mohlo si tak dovolit pěstovat tzv. „novou diplomacii“, Rakousko nutně muselo navazovat na politiku bývalého Rakouska-Uherska. Ke zlepšení vztahů podle Konráda došlo až po podpisu mírové smlouvy v Saint-Germain, kdy Československo začalo s Rakouskem jednat v řadě oblastí, byť si zachovávalo určitý mentorský přístup. Na druhé straně se Československo stále obávalo přílišného vlivu Německa ve střední Evropě a k Rakousku, jako přirozenému německému objektu zájmů proto přistupovalo obezřetně. Prvním negativním signálem pro československou zahraniční politiku byl projekt německo-rakouské celní unie.
Kolektivní bezpečnosti ve středoevropském prostoru se věnuje Hanns Haas ve svém příspěvku Rakousko a Československo v systému kolektivní bezpečnosti v letech 1918 – 1938. Konkrétně se pak zabývá otázkou bezpečnosti tzv. Zwischeneuropy, tedy sanitárního kordonu států mezi Německem a Ruskem a především vlivu Společnosti národů a dopadům Locarna na něj, přičemž stranou pozornosti nestojí ani bilaterální smlouvy mezí Francií a státy z tohoto prostoru a Malá dohoda. Podrobně se pak věnuje zájmu fašistické Itálie o Rakousko, který ustoupil do pozadí de facto až po převzetí moci nacisty v Německu, resp. po anšlusu Rakouska. Jeho příspěvek je ukončen krátkým zhodnocením situace po Mnichovské dohodě.
Jaroslav Šebek ve stati nazvané Role rakouských katolických kruhů v procesu vzniku a existence stavovského státu 1933/34-38 zkoumá vztah Katolické církve a rakouského státu vedeného kancléři Dollfussem a Schuschniggem. Zatímco některé katolické kruhy se snažily využít stavovského státu a pokoušely se o všestrannou spolupráci, katolické konzervativní hnutí postupně naopak usilovalo o co nejsilnější podřízení se Vatikánu v duchu encyklik vydaných v průběhu 20. let, neboť se obávalo, že stavovský stát postupně vytlačí církev z tradičních oblastí, jako byla například výchova mládeže. Toto ideové štěpení mělo svůj odraz i v křesťansko-sociální straně, která rovněž nepodporovala nový režim bezvýhradně, ale i zde se ozývaly hlasy proti likvidaci opozice (především sociální demokracie). Zvláštní pozornost pak Šebek věnuje postavě Aloise Hudala a jeho kontroverzní knize Základy nacionálního socialismu.
Již zmíněné vztahy stavovského Rakouska a fašistické Itálie zkoumá Marek Šmíd v kapitole Rakousko-italské vztahy v letech 1934-1938 ve zprávách československých velvyslanců ve Vídni a v Římě. Konstatuje, že pokud bylo Rakousko poutáno k Itálii a nikoliv k Německu, bylo to československou diplomacií vnímáno jako veskrze pozitivní vývoj, zvláště poté, co došlo k zavraždění kancléře Dollfusse a Itálie se dočasně přiblížila Francii. Situace se však zhoršila poté, co se Itálie začala orientovat na svůj africký projekt a střední Evropu přenechala Německu k realizaci jeho vlastních zájmů. Ačkoliv však mohl být anšlus Rakouska Československu varováním, to nevyužilo příležitosti, aby proti němu aktivněji vystoupilo.
Johannes Florian Kontny v kapitole Hranice města a státní hranice: dopad únorových bojů roku 1934 a „anšlusu“ Rakouska na místní politiku ve Znojmě (Znaim) zkoumá dopad dvou zmíněných událostí na vztah mezi Čechy a Němci ve Znojmě, zvláště poté, co do města dorazili uprchlíci z Rakouska, zejména sociální demokraté ale i komunisté. Ve Znojmě, tak jako jinde v Československu existovaly paralelně česká a německá sociální demokracie, autor však dospívá k závěru, že vyhrocená situace v pohraničí a výstražný příklad Rakouska vedly ke sblížení obou československých stran, ne však ke sblížení německých sociálních demokratů z obou stran hranice. Hlavní překážkou bylo ohrožení, které českoslovenští (čeští i němečtí) sociální demokraté viděli v boji o vedoucí úlohu v emigraci mezi rakouskými komunisty a sociálními demokraty.
Dvě studie zahrnující období druhé světové války vybočují z komparativního přístupu celé monografie, neboť se věnují výhradně otázkám českých soudobých dějin. Problematice bezpečnostních složek v Protektorátu Čechy a Morava, jejich organizaci a její reformě v roce 1942 se věnuje Niklas Perzi v příspěvku „Také on stál na stráži za svobodu a nezávislost Velkoněmecké říše“: domácí (české) bezpečnostní složky v protektorátu Čechy a Morava a dilema loajality. Autor zpracoval doposud málo probádané téma a kromě konkrétních otázek organizace policie a četnictva v Protektorátu a jejich vztahu s německým bezpečnostním složkám, zejména policii a Gestapu, se věnuje o obecnějším otázkám kolaborace, odporu a tzv. mlčící většině mezi nimi. Otázkám náboženského života obyvatel Čech a Moravy a postavení církví v tomto období pojednává stať Jana Stříbrného Církevní politika v protektorátu. Autor se kromě katolické církve zabývá i protestantskými denominacemi a organizacemi na církve navázanými či s nimi spolupracujícími, jako například sdružení evangelické YMCA, katolickému Orel, Ústředí katolického studenstva apod. Pozornost věnuje i odbojové činnosti věřících a formám a etapám perzekuce duchovních i členů jednotlivých církví.
Studie Davida Kovaříka Činnost plukovníka Vladimíra Hobzy a jeho „partizánského“ oddílu při vysidlování (nejen) německých obyvatel do Rakouska v roce 1945 se zabývá tzv. divokým odsunem německy mluvícího obyvatelstva z příhraničních oblastí východní části jižních Čech a z Vysočiny. Podrobně popisuje dosavadní stav bádání a detailně se věnuje průběhu vysidlovací akce. Dokumentuje nejen přístup zmíněného „partizánského“ oddílu, ale i místních obyvatel a ústředních orgánů v Praze. Popisuje několik excesů, k nimž v průběhu několika týdnů, kdy akce probíhala, došlo a jejich následné avšak později zastavené vyšetřování.
V kapitole Třetí Československá republika z pohledu Rakouska autorka Hildegard Schmoller zkoumá jednotlivé mezníky vývoje Československa v letech 1945 – 1948 především z pohledu dobového rakouského tisku a ze záznamů z jednání rakouské kabinetní rady. Za klíčové pro československý poválečný vývoj označuje volby v roce 1946, odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947, pokus o eliminaci Demokratické strany na Slovensku na podzim téhož roku a samozřejmě převzetí moci KSČ v únoru 1948. Samostatný prostor pak věnuje vyhnání a vysídlení (odsunu) německy mluvícího obyvatelstva a předpokládané avšak neúspěšné repatriaci vídeňských Čechů. Vztahy Československa a Rakouska byly podle Schmoller ve sledovaném období v zásadě korektní a přátelské, přičemž ke změně došlo až po únoru 1948.
Wilhelm Brauneder se ve stati nazvané Rakouská státnost v roce 1945 v evropském kontextu věnuje mezinárodně právnímu postavení Rakouska po skončení druhé světové války a dává ji do kontextu s otázkami státnosti Československé republiky. Podle jeho názoru jsou oba státy příkladem státních útvarů, které alespoň v určitém období zanikly nebo fakticky státnost ztratily (rovněž jako Polsko nebo Jugoslávie), a to narozdíl od států kolaborujících s nacistickým Německem (Maďarsko, Rumunsko). V případě Protektorátu Čechy a Morava šlo podle Braunedera o určitou kvazistátnost, kdy státní útvar formálně existoval, avšak nemohl de facto a často ani de iure uplatňovat na svém území svou státní moc. Autor se rovněž věnuje otázkám existence jednotlivých vlád, a to exilových i řádných, vztahům mezi nimi a jejich vztahům k vládám poválečným. Zatímco v Rakousku exilová ani jiná vláda fakticky neexistovala, československá vláda mohla téměř bez potíží navázat na vládu exilovou a převzít moc na území obnoveného Československa. K dalším zkoumaným otázkám pak patří komunistické strany a jejich postavení, slučování komunistických a socialistických stran, existence jednotných front, poválečná okupace státního území a kontinuita či diskontinuita ústavního vývoje.
Závěrečná kapitola autora Miroslava Šeptáka Od konce války po Státní smlouvu. Nástin československo-rakouských politických vztahů v letech 1945-1955 pojednává o počátcích obnovy diplomatických zastoupení obou států, problematice transferu německy mluvícího obyvatelstva z Československa (přičemž se autor podrobně věnuje rakouskému postoji spočívajícímu v konstatování, že jde o vnitrostátní věc Československa, nicméně Rakousko odmítá přijímat německé státní občany na své území) a hraničním sporům v tradičně problematických oblastech (Bratislava, Mikulov, Dyje, Nová Bystříce, Vitoraz, Litschau a Zwettlu). Za komplikované lze označit vzájemné vztahy po únorovém převratu, kdy jednak kariérní diplomaty nahradily spolehlivé kádry bez potřebných znalostí a zkušeností a jednak byla československá zahraniční politika přímo podřízena sovětskému vzoru. V závěru se pak Šepták věnuje okolnostem jednání o uzavření rakouské Státní smlouvy a roli Československa v něm, přičemž konstatuje, že hrálo pouze roli statisty a věrně a bezvýhradně prosazovalo sovětskou politiku, aniž by dokázalo prosadit cokoliv ze svých zájmů.
Kolektivní monografie zpracovává některá méně probádaní dílčí témata „velkých“ i „malých“ dějin Československa a Rakouska. Jednotlivé příspěvky jsou poměrně vyrovnané co do rozsahu, nicméně ty z nich, které se věnují dílčím tématům bez většího komparativního přesahu, neodpovídají zcela tématu vymezenému názvem a zaměřením celé práce. Příspěvky rakouských autorů pak obsahují vzhledem k rozsahu práce poměrně podrobný popis obecně známých skutečností, který se může českému čtenáři jevit nadbytečný. Poněkud rušivě může působit i fakt, že některé citace původních pramenů v němčině jsou ponechány zcela bez překladu, což může činit publikaci méně srozumitelnou pro čtenáře, který dobře neovládá jazyk originálu. Monografii doplňuje rozsáhlá bibliografie, která čtenáři nabízí řadu odkazů k další literatuře. Přestože se počet titulů může zdát úctyhodný, nejsou soudobé dějiny Rakouska zrovna v centru výzkumu českých historiků. Práce Stálé konference Českých a rakouských historiků jsou proto vítaným přínosem ke zkoumání dějin střední Evropy a lze jen doufat, že k již vydaným dvěma svazkům přibude brzy další.