Text se věnuje komparaci vybraných aspektů převzetí moci komunisty v poválečném Československu a sovětské okupační zóně Německa (SBZ).
1) Obnova politického spektra
Vznik poválečného spektra politických stran byl na obou územích v zásadě odlišný. Zatímco v Československu se obnovily středové a levicové strany poválečné, jejichž kontinuita navíc nebyla v období druhé světové války nikdy zcela přerušena, znemožněna byla pouze obnova stran pravicových a z nových stran vznikla zpočátku pouze Demokratická strana na Slovensku, v SBZ se z předválečných stran obnovila pouze komunistická strana a sociálně demokratická strana. Ostatní politická uskupení vznikala zcela nově, byť ideově samozřejmě v řadě případů navazovala na předválečné tradice. V Československu byla činnost politických stran formálně obnovena v jeden okamžik, zatímco v SBZ byl jejich vznik postupný a časová souslednost závisela výlučně na vůli SMAD.
Ačkoliv výchozí situace v Československu a SBZ byla odlišná, neboť Československo stálo na straně vítězů a část Německa tvořící SBZ byla „nejporaženějším z poražených“, došlo v obou státech k celkovému posunu politického spektra doleva. Strany, které byly v předválečném období považovány za pravicové, obnoveny nebyly, zejména proto, že jim byla přičítána odpovědnost za porážku a kolaboraci. Nejvíce na pravici se tak ocitly strany, které představovaly politický střed nebo pravý střed. V Československu to v českých zemích byla ČSL a na Slovensku DS, v SBZ pak CDU a liberální LPD.
Rozhodující podíl na moci měli na obou územích komunisté, kteří byli v prvních fázích poválečného vývoje podporováni „osvoboditelskou“ Rudou armádou. Avšak i v jejich řadách docházelo ke sporům, a to nejzřetelněji mezi tzv. „moskovity“ – tedy komunisty, kteří válku a často i část předválečného období prožili v Moskvě, resp. v SSSR, přežili stalinské čistky a byly tak považováni za naprosto spolehlivé a loajální vykonavatele přání a plánů Sovětů, na straně jedné a „domácími komunisty“ z podzemního hnutí, kteří byli ve svých plánech na poválečné uspořádání zpravidla mnohem radikálnější a často požadovali bezodkladné převzetí moci a následnou sovětizaci. Vzhledem k tomu, že jednoznačnou podporu měli první z nich, byl tento první spor rozhodnut ještě předtím, než se stačil rozhořet.
Zatímco v Německu byli komunisté systematicky likvidováni již od počátku 30. let, v Československu byla KSČ až do roku 1938 legálně působící politickou stranou dosahující značné podpory u voličů. Jestliže tedy v SBZ byli po válce představitelé komunistů v podstatě neznámými cizinci, v Československu zdaleka nepředstavovali na politické scéně cizorodý element. Komunisté se na obou územích museli potýkat s masovým přílivem členů, když ve většině stran původní členská základna začala představovat pouze zanedbatelné procento. Je přitom zřejmé, že motivace ke vstupu do komunistických stran byla velice různá, z čehož pak vyplývala i různá míra oddanosti a uvědomělosti nových členů, což působení komunistů zvláště na nižších úrovních do budoucna velmi komplikovalo.
2) Pozice komunistů při obnově státní moci
Tak jako v jiných státech střední Evropy již v závěrečných fázích bojů druhé světové války vznikla na území Československa pod vlivem komunistů instruovaných z Moskvy Národní fronta Čechů a Slováků, na jejímž půdorysu se ustavila prozatímní vláda, v nichž se právě komunisté pokoušeli ovládnout rozhodující silové rezorty, a to především ministerstva vnitra, ministerstva zodpovědná za propagandu a šíření informací a ministerstva, která ponesou odpovědnost za realizaci změn majetkových poměrů po druhé světové válce. Okamžiky vzniku národních front pak buď vytvoření vlád předcházely (Maďarsko, částečně i Polsko, byť PKWN nebyl klasickou národní frontou, neboť se jej neúčastnila PSL, ale pouze SL, která s PSL neměla žádnou formální souvislost), nebo splývaly v jedno (Československo, Polsko, pokud vznik druhé prozatímní vlády, jíž se účastnila PSL, považujeme zároveň za vznik národní fronty). Situace v SBZ však byla výrazně odlišná, neboť k ustavení vlády bezprostředně po válce z mnoha důvodů nedošlo a ani dojít nemohlo. Komunisté však přesto získávali na území SBZ díky SMAD významné a vlivné pozice, byť nejprve na nižších úrovních a až posléze v rámci ústředních správních úřadů, které však nebyly považovány za vládu.
Na místní úrovni se v Československu komunistům podařilo hned v počátku ovládnout nově ustavované národní výbory a svůj vliv v nich již neztratili. Na území SBZ se sovětská okupační správa nakonec rozhodla potlačit původně podporované antifašistické výbory a vsadila na správu zajišťovanou prostřednictvím politickým stran, mezi nimiž vůdčí úlohu přisuzovala pochopitelně komunistům.
3) Likvidace ostatních politických stran
První překážkou, kterou museli komunisté na cestě k moci překonat, bylo odstranění, eliminace či absorbce jiných než komunistických odbojových center. V případě Československa došlo především na nátlak Moskvy k dohodě mezi londýnským a moskevským centrem a domácí odboj byl z politického rozhodování de facto vytlačen. V SBZ naopak zahraniční odbojové centrum de facto neexistovalo, a již tak velice chabý domácí odboj tak byl „pouze“ doplněn o importované komunisty – moskovity.
V další fázi se komunisté soustředili na vybudování a upevnění vlastní organizační struktury a prosazení socializační legislativy, z jejíž implementace do praxe hodlali těžit politickou podporu voličů. Šlo především o znárodnění a pozemkové reformy. Rovněž upevňovali své pozice v bezpečnostních sborech, které ovládali buď přímo (ministerstvo vnitra v Československu) nebo nepřímo, neboť pro všechny poválečné vlády bylo signifikantní, že v nich zasedali nestraníci, kteří tajně sympatizovali s komunisty (například ministr obrany Svoboda v Československu).
Uspořádání svobodných voleb po válce patřilo k hlavním požadavkům západních spojenců, kteří snažili se jej prosazovat při všech jednáních v rámci Velké Trojky. První volby ve státech budoucího východního bloku proběhly v říjnu (komunální v Budapešti) a v listopadu (parlamentní) 1945 v Maďarsku. Komunistům přinesly nemilé překvapení, když byli drtivě poraženi FKGP a jen přítomnost sovětské armády a tlak Sovětů prostřednictvím Spojenecké kontrolní komise zabránil ztrátě dobytých pozic. V důsledku toho neúspěchu začali komunisté v ostatních státech usilovat o odložení voleb na pozdější termín. V Československu tak první parlamentní poválečné volby proběhly až 26. května 1946, které však narozdíl od Maďarska komunisté vyhráli. V SBZ byla situace poněkud odlišná, neboť zde jednak proběhly volby pouze na komunální úrovni a na rozdíl od ostatních států střední Evropy již v situaci, kdy byla sloučená komunistická a sociálně demokratická strana, a navíc jejich výsledek měl pouze teoretický dopad na rozložení sil v zemi, neboť skutečná moc ležela v rukou SMAD.
Poté, co si komunisté v Československu upevnili své pozice, přistoupili ve spolupráci se sociálními demokraty k eliminaci občanských stran, které považovali za úhlavní konkurenty. Prvním terčem se v rámci eliminace odpůrců stala slovenská DS, a to jednak proto, že komunisté potřebovali eliminovat její vliv na Slovensku, kde jí byli drtivě poraženi, a dále i proto, že při její eliminaci mohli počítat s podporou českých politických stran. Na podzim 1947 tak bylo „odhaleno“, že je DS zapletena do protistátního spiknutí a ačkoliv nebyla v této fázi ještě zcela zlikvidována, byl její vliv omezen hluboko pod úroveň, která odpovídala podpoře získané ve volbách. Neutralizaci ostatních konkurentů provedli českoslovenští komunisté koncentrovaně v rámci převzetí moci v únoru 1948, a lze tak říci, že v Československu tradiční „salámové taktiky“ spočívající v postupné likvidaci konkurenčních stran užito nebylo. Je však třeba uvést, že komunisté ve všech ostatních stranách vybudovali síť svých spolupracovníků, kteří soustavně a cíleně narušovali jejich jednotu zevnitř, a kdykoliv se konkurenční strany pokusily v odporu proti komunistům konsolidovat, začali zpravidla v jejich rámci prosazovat kladný postoj ke spolupráci s nimi.
Zcela odlišná pak byla situace sociálních demokratů. Zatímco v SBZ došlo ke splynutí obou stran po určitém váhání nejprve na straně komunistů a poté naopak sociálních demokratů již v podstatě na počátku procesu převzetí moci komunisty, v Československu, tak jako v ostatních státech střední Evropy, představuje tzv. slučovací sjezd až závěrečnou fázi boje o moc a dochází k němu až poté, co KSČ stát již fakticky ovládá, ostatní politické strany jsou zbaveny svého vlivu a sociální demokraté tak již nemají spojence, k nimž by se obrátili o pomoc. V SBZ se komunisté museli naopak vypořádat se situací, kdy zejména CDU a SPD byly v úzkém kontaktu se svými protějšky v západních zónách, a bylo tak nutné zásadním způsobem narušit i tyto vazby. V obou případech však vlastním slučovacím sjezdům předcházela eliminace „pravicových“ odpůrců a mohutné vylučování socialistů z jejich mateřských stran.
Po výše uvedených krocích a/nebo v souvislosti s ukončováním procesu převzetí moci pak zpravidla proběhly nové volby, tentokrát již s jednotnými kandidátkami národních front, které měly provedené změny ve společnosti legitimizovat.