Hanhimäki, Jussi M.: The Rise and Fall of Détente. American Foreign Policy and the Transformation of the Cold War. Potomac Books. Dulles, VA 2013. 275 str. ISBN 978-1-59797-076-1.
Autor se ve své práci zabývá obdobím 60. a 70. let 20. století, které je pro oblast mezinárodních vztahů označováno jako détente, a to zejména z hlediska zahraniční politiky Spojených států, když zároveň neponechává stranou ani vývoj vnitropolitický, který byl pro přístup USA k mezinárodním otázkám určující. V osmi kapitolách sleduje zrod tohoto fenoménu, jeho dopad na konkrétní události a přístup Spojených států k nim, přístupy jednotlivých prezidentů a jejich administrativ k rozličným problémům a otázkám řešeným v tomto období a konečně shrnuje příčiny konce uvolnění v mezinárodních vztazích a nástup tzv. druhé studené války na přelomu 70. a 80. let.
V úvodu Hanhimäki vymezuje výzkumné otázky své práce. Za klíčové považuje vymezení krátkodobých a dlouhodobých příčin détente, zda měla tato politika kořeny ve Spojených státech samotných či jim byla vnucena, šlo-li o projev realismu v politice či o pokus nalézt cestu ze studené války a konečně zda byla ve svém důsledku účinná, a tak přinesla nějaké změny do mezinárodních vztahů. Podle autora šlo ze strany Spojených států o projev konzervativní politiky, jejímž cílem bylo stabilizovat americkou zahraniční politiku, která sice ve své době přinesla spektakulární výsledky, avšak chyběla jí jak domácí podpora, tak mezinárodní uznání. Přesto se v jejím rámci objevily prvky, které dlouhodobě, byť neúmyslně, přivodily konec studené války (zdůrazňuje především problematiku lidských práv), ačkoliv to původně jejím cílem nebylo, ať již někteří její aktéři později tvrdili cokoliv. Dle Hanhimäkiho paradoxně politika détente podkopala systém, který měla stabilizovat. Upozorňuje rovněž na fakt, že při zpracování tématu bylo třeba vypořádat se se skutečností, že nebyla nikdy oficiálně vyhlášena ani ukončena a pojem může označovat jak časové období, tak politickou strategii. Pro potřeby monografie autor détente považuje za období počínající dvěma krizemi na počátku 60. let (Berlínskou a Kubánskou) a končící na přelomu let 70. a 80. druhou studenou válkou.
V první kapitole nazvané „Roots of Détente: Crises, Challenges, and the Quest fo Stability“ se autor zabývá druhou berlínskou krizí, kubánskou krizí, fenoménem označovaným jako vzájemně zaručené zničení (MAD), problémy, kterým musely Spojené státy čelit v rámci NATO (přístup Francie a německá Ostpolitk, které z pohledu USA narušovaly jednotu Západu v přístupu k sovětskému bloku), dobrodružné politice některých východoevropských států (zejména Rumunsko a Albánie) a rovněž eskalujícímu konfliktu v Indočíně a vnitropolitickým problémům v USA (rasovým nepokojům a z nich plynoucímu problematickému postavení americké zahraniční politiky ve třetím světě).
V následující kapitole „1968: Revolution, War and the Birth of Détente“ nejprve autor zmiňuje dvě důležité zahraničně politické události, a sice ofenzivu Tet v Indočíně a Pražské jaro a poté se obsáhle věnuje prezidentským volbám ve Spojených státech a příčinám porážky Huberta Humphreyho Richardem Nixonem. Stručně popisuje Nixonovu politickou kariéru před zvolením do prezidentského úřadu a věnuje se i akademické dráze Nixonova poradce pro národní bezpečnost a pozdějšímu ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi.
Otázce amerického sblížení s Čínou a jejímu vtažení do mezinárodní politiky jakožto významného hráče se věnuje kapitola nazvaná „Three for Three: Triangulation“. Autor podrobně analyzuje vývoj situace ve Vietnamu, jednání se Sověty (kteří pro Washington zůstávali „subjektem A“) o smlouvách SALT I a ABM a konečně se zabývá tajnými jednáními mezi Kissingerem a Maem, které vedlo ke sblížení mezi USA a Čínou a následné návštěvě Nixona v Pekingu.
Čtvrtá kapitola nazvaná „Nixon, Kissinger nad Détente in Europe“ se zabývá přístupem americké administrativy k Evropě a dvěma odlišnými cíli, které vůči evropským spojencům sledovala, a to podporou evropské hospodářské integrace na jedné straně a obavami z politické integrace na straně druhé, která mohla z pohledu Američanů ohrožovat vůdčí roli USA v transatlantickém spojenectví. Hanhimäki znovu a podrobně analyzuje Brandtovu Ostpolitik ve vztahu k jednotlivým státům sovětského bloku, věnuje se obavám států západní Evropy z přílišného omezení vztahů Západu s Východem na vztah USA a SSSR, Kissingerovu projevu, ve kterém obvinil americké spojence z přílišného soustředění se na partikulární zájmy (zatímco USA sledují zájmy globální), a konečně i přípravě a průběhu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a významu tzv. třetího koše Závěrečného aktu.
Prvními známkami ochlazení v mezinárodních vztazích, vnitropolitickou krizí Spojených států (spojenou s aférou Watergate), neúspěchy v Indočíně, projednáváním smlouvy SALT I v Kongresu, vnitropolitickou kritikou procesu směřujícího k SALT II, vývojem na Blízkém Východě spojeným s ropnou krizí a občanské válce v Angole se autor zabývá v kapitole nazvané „Détente Haltec: Domestic Critics and Regional Crises“. Hanhimäki upozorňuje, že jak postup USA na Blízkém Východě, tak postup Sovětů (a Kubánců) v Angole jasně naznačil, že ačkoliv détente mělo směřovat ke zmírnění napětí a spolupráci, tak jak USA, tak SSSR po celou dobu sledovaly své partikulární cíle a spolupráci nebo konzultacím v určitých otázkách a oblastech se vyhýbaly. Navíc se détente stávalo předmětem kritiky i uvnitř Spojených států, a to jak ze strany demokratů (Carter), tak i některých republikánů (Reagan).
Šestá kapitola nese název „Reason or Morality: Carter, Human Rights, and Nuclear Peace“. Autor se v ní zabývá problematikou vztahu poradce pro národní bezpečnost (Brzezinski), ministra zahraničí (Vance) a prezidenta (Carter), přičemž upozorňuje, že Carter čelil často stejným obtížím jako Nixon, když Brzezinski, ačkoliv volil jinou rétoriku, užíval podobných metod jako Kissinger, přičemž tyto metody byly často předmětem kritiky jak ze strany členů prezidentovy administrativy, tak i Kongresu. Dalším tématem této kapitoly je nejen disidentské hnutí ve východní Evropě a podpora, které se mu od Carterovy administrativy dostávalo (včetně významu pontifikátu Jana Pavla II. pro toto hnutí zejména v katolickém Polsku), ale i kontroverze týkající se podpory pravicových režimů rovněž potlačujících lidská práva v Africe (Rhodésie) a zejména Jižní Americe. Rovněž je zmíněna normalizace vztahů s Čínou po smrti Mao Ce Tunga a summit Carter – Brežněv ve Vídni a podpis smlouvy SALT II.
Poslední fázi détente je věnována kapitola „Crisis and Collapse: Iran, Afghanistan, and the Carter Doctrine“. Autor na příkladu války mezi Etiopií a Somálskem v Africkém rohu, neúspěšné zahraniční politiky USA vůči Iránu (v souvislosti se ztrátou popularity šáhova režimu a nástupu Chomejního) a chybném rozhodnutí SSSR intervenovat v Afghánistánu dokazuje, že na konci 70. let obě velmoci postupně akcentovaly své vlastní zájmy. Sovětský svaz zintenzivnil podporu marxistickým a pseudomarxistickým režimům ve třetím světě, zatímco Spojené státy podlehly klamné obavě z toho, že se Sověti snaží získat na jejich úkor přístup ke světovým zásobám ropy. V USA pak došlo ke zformulování tzv. Carterovy doktríny, podle které jakýkoliv pokus o získání nadvlády v oblasti Perského zálivu bude považován za útok na životní zájmy Spojených států. Šlo tak vlastně o určitou reformulaci strategie zadržování. V závěru kapitoly se pak Hanhimäki věnuje prezidentských volbám v roce 1980 a nástupu Ronalda Regana do úřadu, který však podle autora znamenal v americké zahraniční politice podstatně menší změnu, než se zpravidla prezentuje.
Závěrečná kapitola „Cold War Transformend: The Paradox of Détente“ pojednává o nástupu období, které bývá označováno jako druhá studená válka. Podle Hanhimäkiho Reaganova administrativa čelila Sovětům v globálním měřítku (od Afghánistánu, přes Afriku po Nikaraguu), avšak význam tohoto přístupu pro pád Východního bloku bývá často přeceňován. Jeho příčiny je možné hledat již v období détente, zejména pak například v Helsinském procesu, který odstartoval rozklad zevnitř. Období politiky détente na jednu stranu studenou válku prodlužovalo, protože konzervovalo stav, který oběma velmocím v zásadě vyhovoval. Na druhou stranu, přes deklarovanou snahu o spolupráci, se ani Spojené státy, tím méně Sovětský svaz nenechaly svazovat při sledování svých vlastních zahraničně politických cílů. V USA se jeho propagátorům a protagonistům nepodařilo přesvědčit veřejnost o správnosti détente, a ta byla stále častěji předmětem kritiky i z obou politických stran. Jednak působila dojmem, že Spojené státy oslabuje (například SALT I byla ze strany některých politiků považována za prohru pro Ameriku), a jednak byla považována za amorální, neboť obětovala některé západní principy na oltář zdánlivé spolupráce s „říší zla“. Ačkoliv détente neuspěla, přivedla neúmyslně na svět některé fenomény (občanská práva a již zmíněný Helsinský proces), které nakonec přivodily konec studené války. Její součástí bylo i obnovení summitů, od nichž se očekávalo snižování napětí v mezinárodních vztazích. Pro Evropu toto období znamenalo nejen navázání obchodních vztahů mezi Východem a Západem, ale i znatelné snížení napětí, když se jeho ohniska přesunula mimo kontinent. Díky neuvážlivému postupu obou velmocí ve třetím světě však došlo rovněž k vzestupu politického islámu, jehož důsledky pociťujeme dodnes. Rovněž vzestup Číny mezi světové velmoci je produktem politiky uvolnění.
Za autorovým textem pak následuje soubor 29. klíčových dokumentů vztahujících se ke zkoumanému období a tématu.
Monografie přináší komplexní pohled na období téměř dvaceti let uprostřed studené války. Autor se věnuje všem zásadním událostem, které ovlivňovaly mezinárodní vztahy v 60. a 70. letech a zkoumá přístup Spojených států k nim. Stranou neponechává ani zásadní vnitropolitické události v USA, zejména pak ty, které zásadním způsobem formovaly zahraniční politiku, a krátce představuje všechny hlavní aktéry, kteří ji zásadním způsobem ovlivňovali. Všímá si paralel mezi Kissingerovým a Brzezinského přístupem, ačkoliv by oba měly být zásadně odlišné, upozorňuje na to, že odlišnosti byly pouze zdánlivé, neboť i v období détente byla zahraniční politika pojených států formována strategií zadržování (byť ve druhé polovině sedmdesátých let došlo k její reformulaci, a to zejména s ohledem na oblast Perského zálivu). Cenným je i výbor dokumentů zveřejněných v příloze práce, který tak umožňuje čtenáři seznámit se s primárními prameny vzniklými v éře uvolnění. Hanhimäkiho publikaci lze doporučit nejen zájemcům o období studené války, ale i těm, kteří se věnují dějinám Spojených států a jejich vnitřní a zahraniční politice.