Výrazným impulzem ke změně západoněmeckého nazírání na vztahy s východní Evropou přinesla stavba Berlínské zdi v srpnu roku 1961, kdy si politici v Bonnu uvědomili, že reakce jejich západních spojenců je velice vlažná a vznikly pochybnosti, zda si – přes veškeré proklamace – skutečně přejí znovusjednocení Německa. Byl to jeden z významných faktorů, které vedl k poznání, že bude nutné pokusit se o vlastní přístup k Východu, normalizaci vztahů se Sovětským svazem a ostatními státy východního bloku a v důsledku toho snad i vztahů německo-německých.
První náznaky nového přístupu ve smýšlení o vztazích mezi Německou spolkovou republikou a Východem, později nazvaného jako „Ostpolitik“, či lépe „Neue Ostpolitik“ se objevily uvnitř Sociálně demokratické strany Německa (SPD), která se některé principy pokoušela prosadit již ve vládě velké koalice Křesťanskodemokratické unie/Křesťanskosociální unie (CDU/CSU) a SPD vedené kancléřem Kiessingerem, avšak její uskutečnění bylo možné jedině v důsledku toho, že se sociálním demokratům podařilo v této otázce nalézt konsensus se Svobodnou demokratickou stranou (FDP). Bonn původně pravděpodobně zamýšlel přistupovat k jednotlivým státům Východního bloku diferencovaně, o čemž svědčí například i navázání diplomatických vztahů s Rumunskem v únoru 1967, kterým Bukurešť porušila předchozí dohodu o koordinaci postupu komunistických zemí v této otázce a vydala se svou vlastní cestou sbližování s SRN. Avšak po Moskvou vedené intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bylo třeba zvolit nový přístup, který by dostatečně vycházel vstříc mocenským ambicím Sovětů. Bylo tedy zřejmé, že má-li dojít k normalizaci vztahů Německé spolkové republiky s Východem, musí být nejdříve zahájena jednání se Sovětským svazem. V tom okamžiku přestala být normalizace vztahů s Československem podstatná a daleko většího významu nabylo jednání s Polskem (zejména otázka hranice Odra- Nisa) a úprava vztahů německo-německých.
Impulzem k zahájení rozhovorů s Východoevropskými státy (Sovětským svazem, Polskem, Německou demokratickou republikou a Československem) byl vznik nové vlády na půdorysu koalice SPD a FDP po volbách v září 1969 v čele s kancléřem Willy Brandtem (SPD) a Walterem Scheelem (FDP) jako ministrem zahraničí. První kolo jednání mezi představiteli SRN a SSSR proběhlo v Moskvě již v prosinci 1969 (tedy dva měsíce po vzniku nové západoněmecké vlády). Mezi sovětské požadavky patřily garance týkající se hranic na Odře a Nise i hranice na Labi, přijetí obou německých států do OSN a záměr uzavřít smlouvy rovněž s Polskem, Československem a NDR. Sovětští vyjednavači dávali najevo, že bez dohody se Sovětským svazem jsou pak jakékoliv další dohody s ostatními státy Východního bloku vyloučeny. Je faktem, že některé otázky připravované smlouvy se Sovětským svazem přímo korespondovaly s možnými problémy ve vyjednáváních mezi Bonnem a Varšavou (zejména záležitosti hranic, a to jak sovětsko-polské, tak polsko-německé a německo-německé). Vyřešit je tak komplexně a co nejdříve bylo žádoucí. Němci na druhou stranu mohli důvodně předpokládat, že dohodnou-li se se Sověty, ti budou působit na své satelity a přimějí je dohody s SRN uzavřít. Na straně států Východního bloku byl postup přísně koordinován a nedalo se tak předpokládat, že by některý ze zájmových států přikročil k samostatnému postupu v normalizaci vztahů se spolkovou republikou.