Druhá světová válka přinesla kromě jiného devastaci celého evropského kontinentu. Německo jako její hlavní viník bylo zcela poraženo a okupováno spojenci, z nichž každý však ve své okupační zóně sledoval především vlastní cíle. Francie se snažila všemi prostředky dosáhnout eliminace možné budoucí obnovy hospodářského potenciálu Německa, která by jejímu sousedovi a tradičnímu rivalovi umožnila znovu nabýt takového postavení, že by se pro ni stalo novou hrozbou. Z toho důvodu usilovala o ovládnutí Porýní a Porúří, jejichž zdroje navíc považovala za klíčové pro svůj vlastní horní a hutní průmysl, snažila se od Německa oddělit Sársko a hospodářsky jej integrovat, a v prvních poválečných letech se dokonce pokoušela zabránit vzniku jednotného Německa, byť pouze ze západních okupačních zón. Tyto její snahy však narážely na odpor nejprve Spojených států a později i Velké Británie. Anglo-americké spojenectví naopak usilovalo o co nejrychlejší hospodářskou obnovu Německa, aby tak snížilo náklady na okupační správu. Svou roli jistě mohly hrát i obavy z opakování scénáře z období po první světové válce.
Poté co Francie musela postupně na většinu svých cílů rezignovat, a to jak pod tlakem svých vlastních spojenců, kteří ji nutili vzdávat se postupně jednoho válečného výdobytku za druhým, tak v důsledku celkového vývoje v Evropě a ve světě, kdy bylo stále zřejmější, že Evropa směřuje k rozdělení na Západ a Východ, pokusila se najít novou platformu, která by jí umožnila eliminovat hrozbu, kterou pro ni podle jejího názoru představovalo Německo. Nebylo-li ho možné porobit, bylo nutné ho integrovat do nějaké formy mezinárodní či nadnárodní organizace, která mu neumožní, aby Francii v budoucnu ohrožovalo. První pokusy o ustavení takové organizace, jejímž cílem by byla hospodářská a v budoucnu politická integrace Evropy, za které lze s určitou mírou nadsázky považovat jednak OEHS a ve větší míře pak Radu Evropy, ztroskotaly především na nechuti Velké Británie vzdát se byť v sebenepatrnější míře své svrchovanosti ve prospěch supranacionálního útvaru. Obě organizace tak dostaly charakter organizací mezivládních se všemi výhodami a nevýhodami z toho plynoucími. Důvodu pro uvedený britský postoj by se jistě našlo více, nicméně je pravdou, že ze všech tří perimetrů britské zahraniční politiky v tomto období byl tomu evropskému přikládán nejmenší význam. Pro Francii naopak byly vztahy s Německem a vnitřní uspořádání Evropy nejvyšší prioritou. Protože žádný z jejích předchozích pokusů o řešení nepřinesl úspěch, padlo rozhodnutí pokusit se prosadit takový koncept spolupráce, který by implementoval nadnárodní prvek do vztahů mezi Francií a Německem (a kýmkoliv dalším, kdo by se chtěl připojit) i za cenu, že se tak stane bez účasti Velké Británie. A jelikož z předchozích pokusů bylo zřejmé, že ustavení takové organizace na široké bázi není možné, byly zvoleny pouze dvě hospodářské oblasti, kde spolupráce mezi státy regionu měla určitou tradici a které Francie považovala za klíčové, totiž uhlí a ocel. Díky ustavení společenství, které by zajišťovalo distribuci těchto surovin na společném trhu, mohlo být dosaženo jednak integrace německého hospodářského potenciálu do širší struktury a zároveň si mohla Francie jeho prostřednictvím zajistit přístup k německému uhlí, který začínala stále rychleji ztrácet jednak v důsledku postupné rezignace svých spojenců na omezení německého průmyslu a jednak i postupné emancipace doposud okupovaného, avšak již existujícího a stále sebevědomějšího západního Německa. Monnetův plán zpracovaný pro Schumana, tak vlastně pro Francii představoval minimální požadavky, ale zároveň maximum možného. To, že se do vznikajícího společenství podařilo integrovat i další státy, především Beneluxu, představovalo vítaný bonus, ale zřejmě i bez něj by Francie o vznik ESUO usilovala.
Pro Spolkovou republiku Německo představovala integrace do Francií navrženého společenství krátce po jeho vzniku vítanou příležitost zvýšit svou prestiž i autoritu. Dokud existovalo pouze jako země pod okupační správou, nemělo v podstatě žádnou možnost, jak prosadit své zájmy vůči vítězům. Ačkoliv zejména francouzské počínání Porýní považovalo za příkoří a všemožně se snažilo zejména u Spojených států a Velké Británie dosáhnout postupného zrušení omezení pro své hospodářství, stále zcela záviselo na vůli okupační správy. Avšak díky vývoji v Evropě a zhoršující se mezinárodní situaci začalo být brzy jasné, že se Západ bez německého hospodářského i lidského potenciálu dlouhodobě neobejde. Spojené státy a Velká Británie již necelé dva roky po konci války přistoupily k ustavení společné správy pro své dvě okupační zóny a pokoušely se přimět Francii, aby i ona připojila svou zónu. Ta sice dlouho odolávala, neboť v tomto postupu oprávněně spatřovala zárodek nově se ustavujícího státu, avšak po Londýnské konferenci na jaře 1948, po převzetí moci komunisty v Praze a po Berlínské blokádě bylo jasné, že vzniku německého státu ze tří západních okupačních zón již nelze zabránit. V okamžiku, kdy došlo k ustavení spolkové republiky, získali Němci reprezentaci, která je mohla zastupovat při jednáních se spojenci na Západě. Zdaleka však nešlo o stát se všemi právy podle mezinárodního práva, neboť stále existovala okupační správa a Německo nemohlo v mezinárodních vztazích vystupovat samostatně. Nová německá reprezentace ale viděla příležitost pro změnu právě při jednáních o budoucí podobě Evropy. Kancléř Adenauer se opakovaně vyjadřoval pro evropskou integraci a spolupráci, a to nejen hospodářskou, ale i politickou. Kromě toho, že byl sám přesvědčeným Evropanem, tento přístup nutil jeho případně partnery na evropské scéně s Německem počítat, a konečně si tím získával přízeň Američanů, neboť říkal přesně to, co chtěli slyšet. Evropská integrace také mohla Německu přinést vyřešení problému Sárska, které bylo jablkem sváru mezi ním a Francií a mohlo přinést zrušení omezení pro průmysl v Porýní a Porúří, kterého se Francie nechtěla vzdát. Když byl tedy Adenauer informován o Schumanově plánu a následné chystané konferenci, bylo mu zřejmé, že je to příležitost, na kterou čekal. V průběhu jednání navíc po vypuknutí korejské války došlo k prudkému a neočekávanému zlepšení německé vyjednávací pozice, neboť zejména Spojené státy chtěly mít v Německu rovnocenného partnera stůj co stůj, a to i za cenu tlaku, který by bylo třeba vyvinout na Francii. Podpisem smlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli a začleněním Německa do něj pak bylo dosaženo doposud nejvýznamnějšího zahraničně politického úspěchu mladé spolkové republiky.
V literatuře se lze setkat rovněž s tvrzením, že tím, co usnadnilo start evropské integrace, průběh prvních jednání a vlastně navázání těsnějších vztahů mezi Německem, Francií a rovněž Itálií byla skutečnost, že Konrád Adenauer, Robert Schuman i Alcide De Gasperi byli křesťanskými demokraty a pocházeli z prostředí, které je k evropanství předurčovalo. Všichni tři byli vychováni jako katolíci a pocházeli z okrajových oblastí svých zemí, kde jednak přicházeli do častého kontaktu se zahraničními sousedy, oblasti, ve kterých se narodili a vyrůstali, byly vždy předmětem sváru mezi sousedními státy, a v neposlední řadě všichni tři ovládali společný jazyk – totiž němčinu. Projekt evropské spolupráce tak měl pro ně i pro jejich křesťanskodemokratické kolegy z dvojjazyčné Belgie, dvojjazyčného Lucemburska a Holandska rozměr nejen ekonomický, ale i kulturní, a všichni si tak dokázali pravděpodobně lépe než jejich nezúčastnění kolegové představit, že nějaká instituce může fungovat na nadnárodním principu.
Motivace Francie a Spolkové republiky Německo k účasti na projektu, který měl v budoucnu zasáhnout každého obyvatele Evropy, byly na počátku velice rozdílné. Společným a jednotícím prvkem však byla skutečnost, že ani jedna země nechtěla opakovat chyby, které vedly k nejhoršímu konfliktu v dějinách lidstva. A jakkoliv nelze všechny kroky v počátcích evropské integrace považovat za zcela optimální, je možné konstatovat, že ustavení Evropského společenství uhlí a oceli položilo základ projektu evropské integrace v míře a způsobem, které nemají v dějinách starého kontinentu ekvivalent.