Bezprostředním impulzem pro úplnou blokádu se stalo až ohlášení měnové reformy v západních okupačních zónách 18. června 1948 (zavedení Deutschmark), byť do ní nebyly zahrnuty západní sektory Berlína. Sověti se poté začali obávat toho, že neprovedou-li vlastní měnovou reformu, bude východní zóna zaplavena starou měnou ze západu. Sověti proto svou zónu uzavřeli, byť doprava do Berlína stále ještě přerušena nebyla, a 22. června ohlásili svou vlastní měnovou reformu (měna měla označení Ostmark), která však zahrnovala i západní zóny v Berlíně, což zdůvodnili tím, že kdyby tak neučinili, nemohli by kontrolovat oběh měny ve městě. Západní spojenci v reakci na to následující den zrušili pro západní sektory v Berlíně tento rozkaz Sovětské vojenské správy v Německu (SMAD) a ohlásili zde vlastní měnu, označovanou jako B-Mark (Berlin-Mark).
V noci z 23. na 24. června pak Sověti uzavřeli pozemní spojení do západních zón Berlína a 30. června skončila i lodní doprava. Sovětský svaz zároveň svolal do Varšavy setkání ministrů zahraničí svého bloku, aby odpověděli na závěry Londýnské konference. Z této schůzky vyplynuly „nabídky“ na obnovení kontroly čtyř mocností nad Německem, ustavení celoněmecké demokratické vlády, mírovou smlouvu a stažení všech okupačních jednotek z Německa do jednoho roku. Stalin si od blokády pravděpodobně sliboval zahájení nových jednání o širších otázkách týkajících se budoucnosti Německa (včetně možnosti zablokování vzniku západoněmeckého státu). Rovněž zřejmě předpokládal, že dojde k poškození prestiže Západu v očích německé veřejnosti.
Po zablokování pozemních přístupů do Berlína měli západní spojenci několik možností, jak situaci řešit. První z nich, vyklizení Berlína, byla odmítnuta Brity i Američany, byť shoda na tomto postupu nebyla jednomyslná ani ve Spojených státech. Druhou pak bylo pokusit se pozemní blokádu prorazit a riskovat tak nový válečný konflikt mezi formujícími se bloky na východě a na západě, ani ne tři roky po skončení druhé světové války. Tuto variantu navrhoval zejména vrchní velitel americké zóny generál Clay, byla však politickým vedením ve Washingtonu odmítnuta.
Poslední možností bylo zintenzivnit letecké zásobování a pokračovat v něm do vyřešení krize jinou cestou, zejména vyjednáváním, bez ohledu na to, jak dlouho by mohlo trvat. To Stalin považoval za nemožné, nicméně důvodné pochybnosti se vyskytovaly i na straně spojenců (méně u Britů než u Američanů). Do Berlína bylo totiž nutné třemi leteckými koridory ze západních zón dopravit na dvě stávající letiště Tempelhof a Tegel pro zhruba 2 miliony obyvatel západních sektorů asi 4 – 5 tisíc tun zásob denně, přičemž letecký most v počáteční fázi dokázal zajistit maximálně 1.500 tun. Stalinovy pochybnosti o reálnosti této možnosti však byly zřejmě jen jednou z příčin, proč zůstaly letecké koridory do západního Berlína volné. Důležitá byla i skutečnost, že zabránit spojeneckým letadlům v přístupu by mohlo vyvolat konfrontaci, která by vedla k válečnému konfliktu, a to si nepřáli ani Sověti. Pro tuto poslední možnost se spojenci nakonec rozhodli a již 26. června začala v Berlíně přistávat první letadla se zásobami určenými civilnímu obyvatelstvu. Nešlo však pouze o zásobování potravinami a palivy, neboť například po přerušení zásobování západních sektorů Berlína elektrickou energií z východu byla do města prostřednictvím leteckého mostu dopravena rozmontovaná celá elektrárna.
Obě strany konfliktu si plně uvědomovaly propagandistický dosah svého případného úspěchu či neúspěchu. Sověti například začali v jimi kontrolovaném berlínském tisku šířit zprávy, že Západ se připravuje na stažení z Berlína. Spojené státy naopak 28. června rozhodly o přesunutí šedesáti letadel B-29, o nichž bylo známo, že jsou schopna nést jaderné bomby, ze základen na svém území do Velké Británie, k čemuž došlo v polovině července. I v tomto případě šlo o propagandistický tah, protože tato konkrétní letadla nebyla upravena pro transport jaderných bomb, které navíc ani neopustily území USA. To však zůstalo utajeno, a tak byla akce vnímána jako demonstrace připravenosti Spojených států použít všech prostředků. Měla však i skrytý význam, když šlo zároveň de facto o cvičení přesunu těchto letadel do Evropy, přičemž bedlivě sledovány byly i reakce britské veřejnosti na přítomnost amerických nosičů jaderných zbraní.
První neurčitý pokus k vyřešení krize přišel záhy po zahájení blokády ze strany Sovětů, když sovětský vrchní velitel v Německu maršál Sokolovskij naznačil již 29. června možnost jejího ukončení, avšak neuvedl za jakých podmínek. V téže době se však v tisku objevilo i prohlášení amerického ministra zahraničí Marshalla, že Spojené státy jsou odhodlány v Berlíně zůstat, což tento pokus o zahájení vyjednávání ukončilo dříve, než mohlo vůbec k nějakému konkrétnímu jednání dojít. Podobným nezdarem skončila výměna nót mezi USA, Británií a Francií na straně jedné (6. července) a Sovětským svazem na straně druhé (14. července).
Další vážný pokus o jednání přinesl až přelom července a srpna, kdy došlo k setkání velvyslanců západních mocností se Stalinem a Molotovem v Moskvě, jehož hlavním tématem byl oběh měny v Berlíně, a které pak pokračovalo další schůzkou 23. srpna, na níž Stalin kritizoval závěry Londýnské konference a záměr vytvořit západoněmecký stát a řekl, že status Berlína závisí na dohodě čtyř velmocí o jednotném Německu. Bylo dosaženo částečné dohody známé jako „Direktiva 30. srpna“ týkající se oběhu měny v Berlíně, která však nevyřešené otázky přenechávala k dohodě vojenským správám tamtéž. Zaváděla sice pravomoci Sovětské banky v zóně k regulaci oběhu měny v Berlíně a čtyřmocenské finanční komise kontrolovat praktickou implementaci opatření, ale vztah mezi bankou a komisí neupravovala. S dohodou nakonec nebyla spokojena ani jedna ze stran a ani vojenské správy žádný průlom v jednání nezaznamenaly. Tyto rozhovory, ač neúspěšné, byly pro vyřešení krize nezbytné, minimálně proto, že odhalily řadu Stalinových záměrů. Navíc se během nich ukázalo, že hledat řešení založené na spolupráci čtyř velmocí je nemožné, ale i to bylo pro obě strany cenné zjištění. Důležitým poznatkem byl rovněž fakt, že regulovat oběh měny na území Berlína na základě dohody čtyř mocností je nemožné, a to zejména s ohledem na rozdílné ekonomické systémy v západních zónách a zóně východní a chápání základních ekonomických nástrojů v nich.
Vzhledem k tomu, že se situace stabilizovala a letecký most prozatím dokázal Berlín zásobovat potřebným materiálem, ztratily jak Spojené státy tak Velká Británie, kterou mimo jiné i díky úspěšné reformě opustila obava z toho, že by komunismus mohl být pro Němce na západě přitažlivější než budoucnost, kterou jim chystali spojenci, na pokud možno rychlém řešení zájem a snažily se dosáhnout co nejlepší pozice. Mezitím pokračovala příprava na vznik samostatného německého státu na západě a 1. září 1948 se sešla komise pro přípravu západoněmecké ústavy předpokládané závěry Londýnské konference. V Berlíně došlo po demonstracích organizovaných SED obávající se prohry v nadcházejících komunálních volbách k přestěhování stávajícího magistrátu do západních sektorů. Toho SED využila a prohlásila jej 30. září za sesazený. SMAD ihned jmenovala magistrát nový, jehož pravomoc však byla omezena jen na sovětský sektor. Nové komunální volby v prosinci 1948 se týkaly již jen západních zón.
Řešení nepřinesl ani pokus předložit celou záležitost Radě bezpečnosti OSN. Bod byl zařazen na program jejího jednání na 5. října. Poté následovalo jeho projednávání, byla vyžádána stanoviska čtyř zúčastněných stran, na jejichž základě připravilo šest nezúčastněných států návrh rezoluce, ale přijetí rezoluce Sovětský svaz 25. října vetoval. Hledání řešení na půdě Rady bezpečnosti tím však neskončilo. Západní mocnosti v čele se Spojenými státy navrhly, aby v Berlíně tedy fungovaly bankovní systémy dva. Toto Sověti označili na porušení závěrů z Postupimi a až poté západní spojenci jednání v OSN přerušili a s účinností od 20. března 1949 učinili svou měnu jediným legálním platidlem v západních zónách.
Ochota Sovětů účinně vyjednávat ve věci ukončení blokády byla naznačena v odpovědích na otázky, které poskytl Stalin americkému novináři a vydavateli J. Kingsbury Smithovi dne 30. ledna 1949, když v odpovědi na třetí z nich uvedl, že blokáda by mohla být zrušena, pokud by bylo odloženo ustavení západoněmeckého státu a byla svolána nová konference čtyř mocností, která by se otázkami týkajícími se Německa zabývala. Další podmínkou bylo zrušení protiopatření přijatých ze strany západních mocností. Ministerstvo zahraničí Spojených států Stalinovu odpověď neosahující odkaz na otázku jednotné měny v Berlíně vyhodnotilo jako nový postoj Sovětů k otázce blokády a instruovalo zástupce USA u OSN Philipa Jessupa, aby kontaktoval sovětského zástupce Jakova Malika a ověřil, zda tomu tak skutečně je. K tomu došlo 15 února.
Další přípravou k věcnému jednání bylo nahrazení Molotova ve funkci ministra zahraničí Andrejem Vyšinským. Vlastní jednání pak začala mezi sovětským a americkým zástupcem u OSN v polovině března 1949 a jejich závěrem byla dohoda, že berlínská blokáda bude ukončena ke dni svolání konference ministrů zahraničních věcí a vyhlášení západoněmeckého státu bude odloženo na dobu po jejím skončení. Termín ukončení blokády byl nakonec stanoven na 12. května a schůzka ministrů zahraničí měla začít 23. května 1949.
Úplná blokáda Berlína trvala celkem 318 dní. Letecký most byl však v provozu v různé míře intenzity dokonce necelých 14 měsíců a během 277.804 letů přepravila americká a britská letadla necelých 2,5 milionu tun zásob.