Koura, Jan: Zápas o východní Středomoří. Zahraniční politika Spojených států amerických vůči Řecku a Turecku v letech 1945-1953. Filozofická fakulta UK v Praze. Praha 2013. 252 str. ISBN 978-80-7308-468-4.
Kniha Jana Koury je původní prací domácí provenience, která se zabývá zahraniční politikou Spojených států amerických vůči státům východního Středomoří v období od konce druhé světové války do přijetí Řecka a Turecka do Severoatlantické aliance. Sám autor pak období vymezuje jako prezidentství Harryho S. Trumana. Daná problematika doposud monograficky zpracována nebyla. Dílčí pozornost je této otázce věnována v průřezových monografiích zabývajících se komplexně obdobím studené války či textech věnujících se jejím počátkům. Kourova publikace tvoří výstup projektu Grantové agentury Univerzity Karlovy v Praze s názvem „Analýza role Řecka a Turecka v amerických strategiích zadržování v letech 1946 – 1964“ a Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogramu Evropa a (versus) svět: Interkontinentální a vnitrokontinentální politické, ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery.
V „Úvodu“ se autor zabývá zdůvodněním výběru časového období, o kterém práce pojednává, vymezuje jednotlivé teoretické přístupy k období studené války, shrnuje a hodnotí prameny a literaturu a stručně nastiňuje strukturu celé monografie.
První kapitola nazvaná „Americká strategie zadržování jako grand strategy“ se věnuje vymezení pojmu grand strategy, jeho různým definicím a různým přístupům k obsahu pojmu zadržování (universalismu versus partikularismu).
Ve druhé kapitole „Íránská krize a první pokusy o formulaci strategie zadržování“ pojednává o příčinách vzniku prvního zásadního konfliktu mezi západními spojenci a Sovětským svazem vztahujícím se ke sporům ve věci ropných koncesí a stažení vojsk z iránského území po skončení druhé světové války. Koura se podrobně věnuje třem zásadním výstupům, které formovaly postoje mocností na počátku studené války, a to Stalinovu projevu v moskevském Velkém divadle 9. února 1946, Kennanovu „dlouhému telegramu“ z 22. února 1946 a Churchillovu projevu ve Fultonu z 5. března 1946. Postoj vlády Spojených států v íránské krizi a stažení sovětských vojsk ze severního Íránu na začátku května 1946 pak autor považuje za první úspěch americké strategie vůči Moskvě, pro kterou se vžil pojem zadržování.
V kapitole „Turecká krize roku 1946“ nejprve autor nastiňuje historii tradičního ruského zájmu o černomořské úžiny a snahy Sovětů o získání vlivu nad jejich statusem v závěru druhé světové války. Ačkoliv Turecko leželo původně poněkud stranou zájmu americké zahraniční politiky, v souvislosti s iránskou krizi zájem Američanů o něj výrazně stoupl. Západní spojenci se kromě jiného obávali možného vzrůstu vlivu Sovětů na Blízkém Východě a Američané se proto rozhodli Turecko v jeho sporu se SSSR podpořit.
Občanskou válku v Řecku a její mezinárodní souvislosti zpracoval autor v kapitole „Spojené státy americké a krize v Řecku“. Po úvodním expozé vývoje v Řecku v průběhu a závěru druhé světové války popisuje postupnou rezignaci Britů na pomoc občanskou válkou zmítanému Řecku a nástup Spojených států jako hlavního garanta a podporovatele řecké vlády v boji proti jednotkám EAM/ELAS. Zdůrazňuje, že situace v Řecku se výrazně lišila od té v Turecku, neboť řecká ekonomika už v průběhu druhé světové války procházela hlubokou krizí, která se po válce nadále zhoršovala, a ke zhroucení ekonomiky nedošlo pouze v důsledku pomoci v rámci programu UNNRA. Zájem Spojených států pramenil zejména z faktu, že Řecko bylo považováno za jedinou zemi na Balkáně, která doposud neskončila v sovětské sféře. Do tohoto období rovněž spadá vytvoření tzv. Cliffordovy zprávy, podle Koury dalšího dokumentu majícího podstatný vliv na formování strategie zadržování.
„Trumanova doktrína a její vliv na další směřování strategie zadržování“ je kapitola pojednávající o zásadním kroku americké administrativy na cestě k implementaci strategie zadržování do oficiální zahraniční politiky. Autor se věnuje okolnostem rozhodnutí Trumanovy administrativy doktrínu oficiálně vyhlásit, a to jak zahraničněpolitickým tak vnitropolitickým, a posléze i reakcím na prezidentův projev, včetně jeho následného hodnocení historiky věnujícími se období studené války. Koura sám ji považuje za klíčovou událost při dalším utváření a směřování americké strategie zadržování, přičemž se kloní k názoru, že šlo o počátek univerzalistického přístupu při aplikaci této strategie.
V následující kapitole nazvané „Implementace Trumanovy doktríny v Řecku a Turecku“ pak autor sleduje vznik institucí, které měly za cíl organizačně zajistit americkou pomoc Řecku a Turecku. Zejména v Řecku se však ustavení speciálního orgánu (American Mission for Aid to Greece – AMAG) potýkalo s kompetenčními spory, a to jak s místní administrativou, tak s oficiální americkou diplomatickou misí, k jejichž vyřešení došlo až v souvislosti s novou eskalací občanského konfliktu (vznik Prozatímní demokratické vlády Řecka). Vytvoření Americké mise pro pomoc Turecku (American Mission for Aid to Turkey – AMAT) bylo provázeno mnohem menšími potížemi, pravděpodobně i proto, že ambice Spojených států zasahovat do vnitřních záležitostí Turecka byly mnohem menší, a to zejména s ohledem na tamní vnitřní poměry.
Dopadům Evropského programu obnovy (ERP) na východní Středomoří se věnuje kapitola „Marshallův plán a jeho implementace v Řecku a Turecku“. Po stručném úvodu do hospodářské situace v Evropě po druhé světové válce se Koura zabývá okolnostmi vyhlášení a schválení ERP ve Spojených státech a průběhu jeho projednávání v samotné Evropě. Samostatné subkapitoly pak věnuje implementaci ERP v Řecku, kde jeho efektivita zaostala za očekáváními Spojených států, a Turecku, jehož očekávání zůstala daleko za ochotou Spojených států.
Kapitola „Proměna přístupu Spojených států amerických vůči východnímu Středomoří: od upadajícího zájmu po vstup Řecka a Turecka do NATO“ popisuje snížení intenzity zájmu americké administrativy o uvedenou oblast v důsledku přesunutí pozornosti na integrační procesy v západní Evropě, pokusy Řecka o vytvoření samostatného systému vojenské spolupráce mezi státy východního Středomoří (včetně Itálie a některých arabských států), neúspěšné snahy Turecka o integraci do NATO v době jeho vzniku a změnu v přístupu americké administrativy k této otázce po vypuknutí války v Koreji, která vyústila přijetím obou států do Severoatlantické aliance v roce 1952. Rovněž se věnuje studii Národní bezpečnostní rady z roku 1950 označované jako NSC 68, která měla za následek militarizaci strategie zadržování (vojenská síla Západu se měla stát odstrašujícím prostředkem vůči očekávané sovětské agresi), a lze ji tak zahrnout mezi zásadní dokumenty, které měly vliv na její formulování a formování.
V Závěru pak Koura konstatuje, že význam Řecka a Turecka pro americkou zahraniční politiku se v letech Trumanových administrativ značně proměnil, když se státy bezprostředně ohrožené sovětskou hrozbou staly pevnou součástí Západního bloku, byť zvláště v případě Řecka se autor domnívá, že Spojené státy zasahovaly do jeho vnitřních záležitostí nad nutnou míru. V tomto období došlo ve Spojených státech ke zformulování strategie zadržování jako grand strategy, která se – ač původně Kennanem zamýšlená jako partikulární koncepce zadržování komunismu – vyvinula v univerzalistickou strategii využívající jak vojenské, tak i nevojenské (ekonomické a diplomatické) prostředky.
Kourova práce je založena na pečlivém studiu primárních pramenů, kterému se věnoval ve Spojených státech amerických. Čtenáře seznamuje nejen s holými fakty a daty souvisejícími s poválečným vývojem ve východním Středomoří, ale na řadě míst zmiňuje odlišné přístupy historiků, resp. různých historických škol k některým událostem, které zásadním způsobem ovlivňovaly formování dvou antagonistických táborů na počátku studené války a formulování strategie zadržování jako tzv. grand strategy. Ta ovlivňovala zahraniční politiku USA nejen na počátku studené války, ale v celém jejím průběhu až do konce 80. let. Vzhledem k tomu, že obdobně zaměřená monografie v českém jazyce chyběla, jelikož Kourově práci nepředcházela žádná domácí monografie podobného rozsahu, a dokonce se neobjevila ani mezi zahraničními pracemi přeloženými do češtiny, lze ji považovat za přínosnou, a to i s ohledem na to, že přes své úzké zaměření na několika místech přináší vhled do vnitropolitických procesů ve Spojených státech, které veřejným deklaracím souvisejícím se strategií zadržování předcházely. Stranou zájmu neponechává ani rozpory, které při jejím formulování vznikaly. Zde stojí za zmínku připomenout především podstatný odklon od původních Kennanových představ o partikulárním přístupu k zadržování k univerzalistickému pojetí. Knihu tak lze zájemcům o zahraniční politiku Spojených států v inkriminovaném období jen doporučit.