Vojtěch Mastný: Studená válka a sovětský pocit nejistoty. Stalinova léta 1947 – 53. Aurora. Praha 2001. ISBN 80-7299-049-7. 296 stran.
Vojtěch Mastný se ve své knize, jejíž originální znění bylo vydáno v angličtině již v roce 1996 a český překlad pak o pět let později, zabývá obdobím vrcholu stalinské éry v Sovětském svazu, kdy se mu podařilo vytvořit a ovládnout sanitární kordón států na jeho evropské hranici. Sovětský svaz po prvních dekádách své existence tak zdánlivě dosáhl stavu, kdy byl komunistický režim stabilizován nejen co do vnitřních poměrů, ale i z hlediska mezinárodního. Počínající studená válka mezi bývalými spojenci z období právě skončené války a s ní související nárůst napětí v mezinárodních vztazích však ve Stalinově okolí a zejména v něm samém pocit ohrožení a nejistoty naopak zvyšovaly.
Kromě „Předmluvy“, v níž autor chronologicky popisuje postup při výzkumu, „Úvodu“ pojednávajícím zejména o cílech práce, když jedním z nejpřednějších bylo zpracování některých nově zpřístupněných sovětských archivních materiálů, a „Závěru“ rozdělil autor období zhruba šesti let, o němž kniha pojednává, do deseti kapitol a v každé z nich se pokusil vyzdvihnout události, které byly podle jeho názoru pro formování sovětského pocitu nejistoty – a tím i pro mezinárodní vztahy – klíčové.
V první kapitole nazvané „Stalinovo úsilí o sovětskou bezpečnost“ se ještě zabývá z větší části obdobím, které časovému vymezení knihy předchází. Shrnuje tu okolnosti bolševického převratu a stabilizaci vnitřních poměrů v SSSR včetně popisu převzetí moci právě Stalinem, věnuje se Stalinovu neúspěšnému pokusu o zajištění vnější stability Sovětského svazu na základě jeho dohody s Hitlerem a vývoji jeho vztahů se spojenci za oceánem i v regionu bezprostředně po druhé světové válce, a to včetně okolností, za nichž byl zahájen Marshallův plán. Druhá kapitola zahrnující období září 1947 – červen 1948 a nazvaná „Strašidlo komunismu“ pojednává o Stalinově snaze znovu co nejdůsledněji ovládnout komunistické hnutí (včetně jeho západoevropské části reprezentované francouzskou a italskou komunistickou stranou) prostřednictvím nově založené Kominformy, o zhoršení poměrů na Balkáně, které bezprostředně předcházelo roztržce s Jugoslávií (a Titem zvláště) a pro českého čtenáře i o podstatné otázce konečné konsolidace komunistických režimů ve státech středoevropského regionu a v Československu zejména. Následující kapitola „Úroda přehmatů“ pojednávající o období od června 1948 do dubna 1949 obsahuje rozbor, jak už název napovídá, neúspěchů Stalinovy zahraniční politiky, počínaje první berlínskou krizí, přes z pohledu SSSR nepříznivý vývoj na Blízkém východě související se vznikem státu Izrael a jeho následnou zahraničně politickou orientací a chybné odhady dalšího vývoje v jihovýchodní Asii až po „nezbytnou“ vlnu militarizace jako důsledku zvýšení pocitu nejistoty pramenícího z předchozích chyb. V kapitole „Ústup a konsolidace“ (zahrnující období duben 1949 – listopad 1949) Mastný popisuje způsob, kterým se Stalin rozhodl se svými omyly vyrovnat poté, co byl nucen dočasně ustoupit od agresivního přístupu v otázce Německa. Tak jako v minulosti hledal a nacházel viníky, na které svaloval své předchozí omyly, například v otázce přístupu k Jugoslávii a nerealizovanému pokusu utvořit balkánskou federaci. Vznik Severoatlantické aliance však skutečnost, že Sovětský svaz získal svou vlastní jadernou zbraň, ve Stalinově mysli kompenzovala jen nepatrně. Kapitola nazvaná „Obnovený postup“ a zahrnující období listopad 1949 – červen 1950 pojednává o skutečné či domnělé snaze západních tajných služeb destabilizovat režimy ve východní Evropě, přičemž podle Mastného jednou z nejpostiženějších zemí bylo právě Československo, a vzniku nového ohniska napětí a konfrontace především se Spojenými státy v souvislosti s vítězstvím čínských komunistů ve válce s nacionalisty a počínajícím korejským konfliktem. Období od června 1950 do ledna 1951 Mastný rozebírá v šesté kapitole nazvané „Zkouška síly“. Hlavním tématem je zahájení korejského konfliktu, pozice Sovětů a komunistické Číny v něm a jejich vzájemné vztahy. Otázky mírové smlouvy s Japonskem a nové sovětské návrhy týkající se Německa měly v tomto období spíše úlohu lakmusového papírku, případně měly odvést pozornost od hlavního tématu doby. Kapitola „V defenzivě“ pojednávající o období od ledna 1951 do března následujícího roku se zabývá Stalinovými obavami ze vzrůstajícího sbližování mezi Západem (a Spojenými státy zvláště) a Titovou Jugoslávií, zvyšujícím se tlakem na destabilizaci komunistických režimů v sovětských satelitech a v nich probíhajících honech na západní špióny a následným hledáním vnitřního nepřítele v „bratrských“ stranách a neúspěchy Moskvy při vyjednávání o ukončení konfliktu v Koreji způsobené zčásti střídavou neústupností Stalina či Mao Ce-Tunga na jedné straně a sebedůvěrou Spojených států po úspěšných vojenských operacích na straně druhé. V následujících dvou kapitolách nazvaných „Klopýtání“ (březen 1952 – listopad 1952) a „Slepá ulička“ (listopad 1952 – březen 1953) se autor věnuje závěrečné fázi diktátorova života ovlivněné podle Mastného zejména zhoršujícím se Stalinovým zdravotním (duševním) stavem, kdy se jeho pozornost přesouvala od zahraničně politických otázek vztahů mezi oběma bloky (jako další kolo „nekonečného příběhu“ vyjednávání o osudu Německa) přes záležitosti vnitřního uspořádání mezi Sověty a jejich satelity (například čistka mezi rumunskými komunisty) a vnitřní záležitosti Kominformy po otázky týkající se de facto zejména vnitřních poměrů v Sovětském svazu a ve straně (neočekávaný XIX. sjezd, vlna antisemitismu mající ohlas i v satelitech, například ve Slánského procesu v Československu, nebo nechvalně známé připravované odhalení spiknutí lékařů). Zároveň v té době v Sovětském svazu za Stalinovými zády začínal pomalu ale jistě boj o moc a pozice před očekávaným odchodem generalisima. Závěrečná kapitola „Zvládání Stalinova dědictví“ zahrnující období od března do července 1953 se zabývá postupem Stalinových „nejbližších spolupracovníků“ v období těsně po jeho smrti, jejich vzájemném soupeření a zároveň snaze všech zabránit ostatním v získání většího podílu na moci a tím získat rozhodující vliv. Tím, kdo nakonec ze hry vypadl, byl Stalinův šéf bezpečnosti Berija, jemuž se zřejmě stalo osudným chování, které bude později označeno jako „avanturismus“. Bez ohledu na to, z čeho byl formálně obviňován, byl tento Berijův přístup podle Mastného spatřován v jeho samostatných krocích, k nimž se uchyloval zřejmě bez dohody s ostatními soudruhy, v neposlední řadě v otázce řešení narůstajících nepokojů v Berlíně – neuralgickém bodě sovětského impéria. Po odstranění Beriji se Stalinovým dědicům podařilo natolik konsolidovat, že se naděje na zlomový vývoj ve vztazích mezi Východem a Západem, která možná bezprostředně po Stalinově smrti existovala, vytratila. V „Závěru“ se Mastný zamýšlí nad tím, co studená válka, která nakonec navzdory očekáváním v otevřený celosvětový konflikt nepřerostla, znamená pro současný svět (tedy svět na přelomu tisíciletí). Dospívá k závěru, že „šťastný konec“ tak dlouho trvajícího napětí spočívající v konečné porážce totalitních režimů je v dějinách spíše výjimkou a nelze se tedy spoléhat na to, že takto skončí i obdobné konflikty budoucí.
Mastného kniha přináší podrobný rozbor i z českého pohledu klíčového období mezinárodních vztahů, v němž se formovaly a upevňovaly mocenské bloky kolem Sovětského svazu a Spojených států, jejichž soupeření ovlivňovalo téměř celou druhou polovinu 20. století. Stalinův – potažmo sovětský – pocit vnějšího i vnitřního ohrožení hrál v přístupu jak ke státům střední a východní Evropy, z nichž se zformoval poslušný blok jeho satelitů, tak ke státům sdružených kolem Spojených států, ale i státům v jihovýchodní Asii (zejména pak k Číně) bezpochyby klíčovou roli, o čemž autor podává řadu přesvědčivých důkazů. Za poněkud diskutabilní lze označit zejména ty pasáže knihy, které se zabývají možným alternativním vývojem mezinárodních vztahů, už i proto, že historie nezná „kdyby“. Tento přístup je v českých poměrech dodnes neobvyklý a český čtenář je zvyklý setkávat se s ním spíše v literatuře populárně naučné než odborné. Za určitý drobný nedostatek, byť vzhledem k datu sepsání knihy pochopitelný a de facto nevyhnutelný, lze označit i skutečnost vyplývající z poznámkového aparátu, a sice že autor, pokud čerpal z literatury, dělo se tak z titulů často publikovaných před koncem studené války, a tyto tak mohou být ovlivněny nepřístupností archivních pramenů obou stran studené války. Na druhé straně je třeba vyzdvihnout množství prostudovaného archivního materiálu v čerstvě zpřístupněných archivech obsahujících materiály sovětské provenience. Co je pak třeba zvláště ocenit, je fakt, že autor se dotýká témat, která v době, kdy kniha vznikala, nebyla detailně zpracovaná a dodnes se jim autoři věnují spíše ojedinělé. Konkrétně je možné zmínit problematiku pronikání zahraničních služeb do států sovětského bloku a pokusy ideologicky ovlivňovat jejich obyvatelstvo, zejména tu jeho část, která stála ve skryté i otevřené opozici vůči nastupujícím a upevňujícím se totalitním režimům. Za pro čtenáře přínosné lze pak považovat i zpracování úvodní a závěrečné pasáže každé kapitoly umožňující snadnou orientaci v tématech v té které kapitole pojednaných.
Každému vážnému zájemci o kořeny a počáteční fázi studené války lze knihu jen doporučit. Ačkoliv totiž od vydání jejího českého překladu uplyne letos již čtrnáct let, pořád se ve svém rozsahu i významu jedná o práci pro dané období zásadní.