Veber, Václav: Nikita na trůně. Chruščov v čele SSSR v letech 1953 – 1964. Triton. Praha 2014. 272 str. ISBN 978-80-7387-739-2.
Kniha Václava Vebera je původní prací domácí provenience, která se zabývá osobností a veřejným působením Nikity Sergejeviče Chruščova. Autor sám v Předmluvě své knihy upozorňuje, že původních prací o Chruščovovi v České republice mnoho nevyšlo, přičemž výslovně uvádí pouze monografii Vladimíra Moulise Neobyčejný život Nikity Sergejevice – N. S. Chruščov a jeho doba. Z překladových titulů výslovně jmenuje monografii Williama Taubmana Chruščov a jeho doba, kterou často cituje. Svou práci Veber dělí do Úvodu, čtyř kapitol a Závěru, přičemž každá z kapitol se pak rozčleňuje ještě do podkapitol pojednávajících o dílčích oblastech vnitřní i zahraniční politiky SSSR v Chruščovově éře.
V rámci Úvodu, který nese podtitul Chruščov za Stalina, autor pojednává o Chruščovově dětství a mládí, jeho vstupu do VKS(b), politické kariéře na Ukrajině, jeho působení ve válečném období a konečně o jeho pobytu v Moskvě v závěrečných letech Stalinova života.
V první kapitole nazvané Cesta k moci se pak autor zabývá otázkou Stalinova nástupnictví a soupeření jednotlivých pretendentů nejvyšších stranických a státních funkcí. Popisuje nejprve odstranění Beriji, kterého dosáhl Chruščov ve spolupráci s Malenkovem a následně i Malenkova samotného, přičemž stranou neponechává ani Chruščovův postup vůči Molotovovi, Kaganovičovi (jeho dřívějšímu ochránci v Moskvě) a Žukovovi (kterého Chruščov nejprve několikrát využil, ale poté se sám zalekl jeho popularity a z vedení KSSS jej rovněž odstranil). Stranou neponechává ani události, které bezprostředně následovaly po Stalinově smrti nebo k nimž došlo v důsledku očekávaného uvolnění (NDR 1953, Polsko a Maďarsko 1956). Zvláštní pozornost autor nutně věnuje 20. sjezdu KSSS a Chruščovovu tajnému projevu, který na něm přednesl, a souvisejícímu procesu destalinizace, v němž však Chruščov postupoval tak, aby sice byl odsouzen Stalin, resp. zejména jeho chyby a zločiny, avšak stalinský systém sám zůstal nenarušen.
Další kapitola s podtitulem Revoluční diplomacie pojednává o Chruščovově přístupu k zahraniční politice. Veber uvádí řadu příkladů Chruščovových zahraničních cest, připomíná jeho snahu o osobní diplomacii i prostý zájem o cestování a touhu všechno vidět na vlastní oči. Chruščov tak byl prvním sovětským (a koneckonců i ruským) nejvyšším představitelem, který navštívil Spojené státy. Podnikl spoustu cest do třetího světa ve snaze získat nově vzniklé státy pro „tábor míru“, ale zároveň často působil rozruch svým omezeným rozhledem, vznětlivou povahou a agresivním přístupem. Ve snaze zvýšit prestiž Sovětského svazu vyvolal několik mezinárodních krizí, přičemž minimálně v jedné z nich (kubánské) stanulo lidstvo na prahu nukleární války. Kromě kubánské krize pak Veber v této kapitole nutně věnuje pozornost například ještě nevydařené Ženevské konferenci, berlínské krizi a stavbě Berlínské zdi a klíčové, avšak i pro řadu ideologicky dostatečně indoktrinovaných občanů nepochopitelné, roztržce s komunistickou Čínou. Chruščov často vyvolával rozruch návrhy naprosto fantastických řešení mezinárodních problémů (například volání po rozpuštění obou vojenskopolitických bloků NATO a Varšavské smlouvy nebo návrh řešení otázky Západního Berlína) a jeho zahraniční politika budila nevoli a údiv nejen v zahraničí, ale i mezi domácími stranickými funkcionáři. Veber například jmenuje tzv. čínskou skupinu ve vedení KSSS, která usilovala o spolupráci s Čínou.
Chruščovovu vnitřní politiku analyzuje autor ve třetí kapitole své knihy. V části věnující se ideologii a vnitřní politice strany znovu připomíná odsouzení kultu osobnosti a upozorňuje na snahu obrátit pozornost ke „zlatým“ dvacátým létům a k Leninovi, aniž by z jeho díla Chruščov sám detailněji cokoliv znal. Zvláštní pozornost je věnována vývoji ekonomiky SSSR v tomto období, neboť Chruščov, ačkoliv sám neměl žádné formální vzdělání ani potřebné znalosti, věnoval ekonomice a organizaci výroby v průmyslu a zejména zemědělství zdaleka největší energii. Autor upozorňuje na známé rozorávání celin a výsadbu „královny polí“ (kukuřice), ale i méně známé pokusy o rozsáhlou decentralizaci výroby (přenesení řady pravomocí centrálních institucí na lokální úroveň), nebo na venkově velice nepopulární rušení záhumenků nezbytných pro zajištění obživy na vesnici. Charakteristická pro Chruščovovu éru byla tzv. kampaňovitost. Chruščov sám sebe považoval za nedostižného agitátora a neustále všechny vybízel ke zvýšení pracovní morálky a intenzifikaci výroby. Neuvědomoval si, v čem spočívají základní nedostatky sovětské ekonomiky jako centrálně plánovaného hospodářství, a proto ani nemohl dosáhnout zásadních změn a nic na tom nemohlo změnit ani ohlašování termínů, kdy bude v SSSR dosaženo komunismu, přičemž podle Chruščova se tak mělo stát nejpozději do roku 1980. V dalších podkapitolách se autor věnuje i vztahu státní moci a Chruščova samotného k pravoslavné církvi, uměleckému prostředí a kulturní politice a mapuje i rodící se odpor uvnitř společnosti.
Ve čtvrté kapitole nazvané Státní převrat 1964 – krize a pád Chruščova autor detailně mapuje události vedoucí k jeho rezignaci na nejvyšší stranické i státní funkce. Věnuje se zformování opozice proti Chruščovovi, vedené patrně předsedou KGB Semičastným a Leonidem Brežněvem. Důvodů pro odstranění Chruščova uvádí Veber více, avšak za nejpodstatnější lze považovat pocit ohrožení stranického aparátu v důsledku neustálých realizovaných a zejména plánovaných změn (výměna členů vedení státu a zejména strany) a zhoršování postavení SSSR na mezinárodní scéně kvůli Chruščovovu „avanturismu“. Konečně se autor zabývá Chruščovovým osudem po odchodu na odpočinek, jeho snahou o sepsání pamětí, zhoršujícím se zdravotním stavem, úmrtím a pohřbem, který se zásadním způsobem vymykal tradičním pohřbům sovětských vůdců.
Závěrem Veber shrnuje Chruščovovo politické působení, když konstatuje, že sovětský politický systém umožnil, aby se moci chopil vůdce, jehož jedinou kvalifikací byla touha po moci a vlastní sebevědomí. Ačkoliv velké politice v podstatě nerozuměl a dopouštěl se řady chyb a omylů, byl zároveň podle Vebera člověkem, který se zajímal o život běžných občanů a v rámci možností a mezí daných režimem a ideologií se snažil zlepšit jejich životní situaci (bytová problematika, zlepšení zásobování potravinami), přičemž však iniciativa musela náležet straně a jakékoliv nepokoje nebo neposlušnost tvrdě trestal. Tak jako byla rozporuplná Chrušovova osobnost a jeho politika, tak rozporuplné je i jeho hodnocení, ať již ruskou nebo světovou historiografií.
Václav Veber zpracoval první původní českou vědeckou monografii o Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi. Je pochopitelné, že primární archivní zdroje jsou obtížně dostupné, a proto čerpá především z edic dokumentů a pamětí jednotlivých představitelů strany a státu (zejména Chruščovových, ale například i Kosiginových), ke kterým přistupuje kriticky. Bohužel však v důsledku toho text občas působí dojmem komentáře těchto pamětí. Autor také poměrně šetří poznámkovým aparátem (na 261 stranách textu je pouze 234 poznámek) a velice často se opírá o překladovou práci Williama Taubmana, kterou zmiňuje v Předmluvě. Veber rovněž několikrát pojednává o událostech v textu opakovaně, což se může jevit jako nadbytečné. Například otázku propouštění politických vězňů z Gulagu po Stalinově smrti najdeme velice obdobně popsanou jak v kapitole Cesta k moci, tak v kapitole Chruščovova vnitřní politika. Drobný nedostatek lze rovněž spatřovat v příliš dlouhých souvětích, která v některých místech text znepřehledňují. Na druhou stranu je třeba ocenit, že Václav Veber, který se dlouhodobě specializuje na dějiny SSSR, Chruščovovu éru monograficky zpracoval. Dosud v literatuře najdeme především práce zabývající se obdobím stalinismu a novější dějiny bývají zpracovány buď pouze v rámci větších celků (zde je třeba upozornit především na Východ autorů Jiřího Vykoukala, Bohuslava Litery a Miroslava Tejchmana nebo velkou syntézu Karla Durmana Popely ještě žhavé), nebo dílčích studií, které vzhledem k rozsahu, nemohou postihnout všechny aspekty zkoumaného období. Za zvláštní zmínku pak stojí subkapitola Odpor občanské společnosti proti komunistické moci, v níž se autor pokusil o zmapování různých forem neformalizovaného odporu a protestů běžných občanů proti státnímu a stranickému systému. Odborným i laickým zájemcům o dané období nebo osobu Nikity Sergejeviče Chruščova tak lze uvedenou publikaci jen doporučit.