Plány na poválečné uspořádání v Německu byly v závěru války projednávány opakovaně. Přesto však, s výjimkou plánu na rozdělení německého území do čtyř okupačních zón, neexistovala společná představa o dalším vývoji. Spojenecké diskuse týkající se Německa se totiž původně logicky soustředily převážně na válečné cíle a konečnou porážku společného nepřítele. Zásada vytvoření okupačních zón byla předběžně přijata již na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 a potvrzena následně v Jaltě v únoru 1945 a na konferenci v Postupimi. Již v Teheránu se ale ukázalo, že rozdíly mezi spojenci v otázkách týkajících se poválečného Německa jsou značné a hledání konsenzu bylo přesunuto na nově vytvořenou Evropskou poradní komisi (European Advisory Commission). Ani jí se však nedařilo řešení nalézt, což se znovu projevilo právě na konferenci na Jaltě v únoru 1945. Cílem spojenců zůstávalo zachovat jednotný německý stát, přičemž však každá z vítězných mocností měla okupovat jednu ze zón a v ní provádět poválečnou správu. Spojenci se však i na Jaltě soustředili hlavně na otázky hospodářské. Ty politické zůstávaly bez rozhodnutí. Na celoněmecké úrovni měla být činnost okupačních správ koordinována tzv. Spojeneckou kontrolní komisí sídlící v Berlíně. Přístup spojenců k jednotlivým okupačním zónám v Německu a jeho celkové obnově byl v důsledku odlišných státoprávních uspořádání v jednotlivých spojeneckých státech (zejména SSSR na jedné straně a západními spojenci na straně druhé) od počátku velice rozdílný, neboť každý ze spojenců se snažil svou zónu přizpůsobit svým představám o fungování státu a hospodářském systému. Díky tomu se proklamovaný cíl jednotného Německa vzdaloval přímo úměrně tomu, jak postupovala vzájemná nedůvěra mezi Sovětským svazem na východě a Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na západě.
Stalinovy představy poválečného uspořádání v Německu zahrnovaly vytvoření sice jednotného demilitarizovaného a neutrálního státu, v němž by však důležitou, ne-li rozhodující roli hrála komunistická strana (Komunistická strana Německa – KPD) ovlivňovaná či přímo řízená Sověty a jejich lidmi uvnitř KPD (především Waltrem Ulbrichtem). Ti by pak mohli kontrolovat hospodářský potenciál země a zabránit tak případnému ohrožení států v sovětské sféře vlivu či Sovětského svazu samotného a zároveň by měli zajištěno, že obdrží tolik potřebné válečné reparace. Nevylučovali ani možnost, že se jim podaří dostat celé Německo do své sféry vlivu, neboť ze sovětského pohledu Leninova poučka „Kdokoli ovládá Německo, ovládá Evropu“ neztratila nic na své pravdivosti ani relevanci.
Plány západních spojenců se původně do značné míry rozcházely. Spojené státy poté, co opustily i nejmírnější verzi Morgenthauova plánu předpokládající destrukci německého vojenskoprůmyslového potenciálu a především pak některých odvětví těžkého průmyslu a přeměnu Německa v převážně agrární stát pouze s některými odvětvími lehkého průmyslu, usilovaly o demokratizaci a denacifikaci Německa a zároveň o minimalizaci nákladů spojených s okupací. To však nutně znamenalo obnovu hospodářského potenciálu Německa, bez níž by soběstačnost žádného státu nebyla možná. Cílem Velké Británie bylo v poválečném období zejména pokud možno zachovat své impérium v co největším možném rozsahu a její pozornost a úsilí se soustředily zejména do Středomoří, kde se angažovala v občanskou válkou zmítaném Řecku. Po zkušenostech z období po první světové válce sledovala Británie vůči Německu spíše umírněný (americký) než francouzský postoj, byť se v něm ještě v roce 1947 projevovaly prvky Američanům cizího levicového přístupu v důsledku převzetí moci labouristy spočívajícího například v záměrech na znárodnění některých průmyslových podniků v britské zóně, což Američané odmítali. V otázce reparací byly britské požadavky rovněž spíše minimalistické. Britské postoje k budoucímu spořádání Německa a politika britské vlády k této otázce v tomto období tak byly diktovány především dvěma zásadními skutečnostmi. Jednak šlo o dlouhodobou britskou zkušenost s evropskou politikou, která chyběla jak Spojeným státům tak Sovětskému svazu a z níž vyplývalo, že evropské záležitosti se řeší na evropské půdě dohodou evropských národních států. Druhým faktorem byla faktická nezkušenost představitelů nové britské labouristické vlády s praktickou zahraniční politikou, kdy se téměř žádný z jejích představitelů až do Postupimské konference jednání Velké trojky neúčastnil. Postoj Francie představoval v období těsně po skončení války pro západní spojence největší problém, dokonce možná větší než postoje sovětské. Francie chtěla v co možná nejvyšší míře obnovit své mocenské postavení, co nejvíce oslabit případný budoucí vliv Německa a získat co největší vliv v oblastech, které byly tradičním jablkem sváru mezí ní a Německem, především v Sársku. Navíc byla její vláda nucena ve vnitřní politice vyvažovat obavy vlastních občanů z obnovení Německa, vlastní ambice na roli leadera poválečné kontinentální Evropy v hospodářské oblasti a požadavky Američanů a Britů v politice vůči Německu.