Po dalším neúspěšném kole jednání konference Rady ministrů zahraničních věcí vítězných mocností konaném v listopadu a prosinci 1947 v Londýně došlo na straně Západu jednak k ratifikaci Marshallova plánu Kongresem USA, kromě hospodářské obnovy byla spuštěna i jednání o společné obraně Západu (zde svou roli sehrál komunistický převrat v Československu v únoru 1948) a Velká Británie a Spojené státy se zřejmě definitivně rozhodly pro vytvoření sjednoceného Německa v nejširším možném rozsahu, a tedy bez sovětské zóny. Ke změně svého postoje v Německé otázce dospěla počátkem roku 1948 i Francie, vědoma si toho, že chce-li dostávat pomoc od Spojených států a chce-li svou bezpečnost spojovat s přítomností amerických sil na svém a zejména německém území, nemůže dále bojkotovat požadavky spojenců.
Londýnská konference o Německu probíhala ve dvou etapách. První z nich se konala od 23. února do 6. března 1948. Účastnili se jí zástupci Spojených států, Velké Británie a Francie (jako okupačních mocností) a od 26. února rovněž zástupci států Beneluxu. Předmětem dohod byla otázka reparací a postup okupačních mocností v otázce účasti západního Německa na Evropském plánu obnovy (Marshallově plánu) dokud nebude dosaženo ekonomické jednoty Německa a dokud bude východní zóně bráněno hrát svou úlohu v ERP. V závěrečném komuniké se mimo jiné uvádělo, že trvalé problémy Rady ministrů zahraničních věcí při řešení německé otázky mají neblahé dopady na západní Evropu. „Zúčastněné strany jsou si vědomy nezbytnosti zajištění ekonomické rekonstrukce západní Evropy včetně Německa a ustavení základů pro účast demokratického Německa ve společenství svobodných lidí. Jestliže oddalování dosažení těchto cílů je nadále nepřijatelné, nelze dohodu čtyř zúčastněných stran oddalovat.“ Dalším závěrem pak byla dohoda, že pro případné ustavení německé jednoty by byla nejvhodnější federální forma vlády, která přiměřeně chrání práva zastoupených států a zajišťuje adekvátní úroveň centrální vlády. V březnu 1948 se francouzská zóna na základě průběhu konference připojila k již existující Bizonii a vznikla tak Trizonie. Západ se jednoznačně připravoval na ustavení německého státu sestávajícího ze tří západních zón.
Sověti, ač neoficiálně byli o průběhu konference informováni, požadovali oficiální stanovisko od spojenců. Když se jim ho nedostalo, opustili jednání Spojenecké kontrolní komise a už se do ní nevrátili.
Druhá část konference pak probíhala od 20. dubna do 1. června a byla již poznamenána propukající berlínskou krizí. Jejím závěrem pak byla zpráva obsahující soubor doporučení ke všem projednávaným otázkám, konkrétně pak vztahu států Beneluxu k Německu, roli německé ekonomiky v ekonomice evropské a otázce kontroly Porúří, ekonomickému a politickému vývoji Německa, konkrétně pak zejména procesu ustavení Ústavodárného shromáždění a přípravě ústavy německého státu a následnému převzetí moci na celém územím Trizonie, korekcím západní hranice Německa a konečně bezpečnosti (především otázkám vyzbrojení Německa a stažení okupačních sil).